Vyplatí se koupit malému dítěti byt na hypotéku?

Všechny možné obtíže jsou právě spojené s oním pronájmem. Ve finále pak může být výhodnější raději dítěti spořit a za nastřádanou částku pořídit nemovitost až v budoucnu, kdy bude potomek již dospělý.

Klamná iluze

Koupit dítěti byt na hypotéku, tu splácet výnosem z pronájmu a to až do dospělosti ratolesti. Po zhruba 20 letech pak stačí jen pronájem ukončit – hypotéka je již splacena a byt má dítě zcela dispozici. Pokud by to takto skutečně fungovalo, pak by rodiče teoreticky mohli pořídit byt pro potomka, aniž by na něj vydali jedinou vlastní korunu. Jenže realita je úplně jiná.

Hlavní problém je v tom, zda se nájemníka, který by měsíčně platil takovou částku, podaří vůbec získat. Kupříkladu jen hypotéka ve výši 1,5 milionu korun na dvacet let s úrokovou sazbou ve výši 5,2 procenta ročně znamená měsíční splátku včetně dalších poplatků minimálně 10.100 korun.

Za cenu jednoho a půl milionu korun je v Praze možné pořídit nanejvýš malou garsoniéru do 20 až 25 čtverečních metrů. Navíc u těchto bytů lidé nemohou očekávat žádnou zajímavou orientaci či nějaký atraktivní výhled z okna. Jde o ty nejmenší a nejméně atraktivní byty v rámci konkrétního bytového projektu.

Nejmenší a nejméně atraktivní bytové jednotky se dnes pronajímají za cenu od šesti až sedmi tisíc korun výše. Zbytek měsíční splátky hypotéky by majitel bytu musel pokrýt ze svého. Záleží také na tom, kolik bude muset majitel garsoniéry platit za služby (voda, plyn, elektřina atd.). V součtu se dá reálně předpokládat, že měsíčně vydá okolo tří až čtyř tisíc korun.

Pro srovnání člověk, který bude každý měsíc ukládat tři a půl tisíce korun, by se za dvacet let měl bez větších problémů dopracovat k sumě okolo 1,5 milionu korun, což je pořizovací cena daného bytu v roce 2007.

Výsledek

Je tedy otázka, zda se vyplatí úvěrová investice do bytu ve srovnání s tím, kdy budou rodiče svým potomkům jen spořit a pak jim v dospělosti věnují hotové peníze. Je totiž potřeba uvažovat v horizontu bezmála dvaceti let. Za tu dobu vývoj cen nemovitostí nelze odhadnout, své v neprospěch tohoto investičního modelu provede také deregulace nájemného.

Navíc po dvaceti letech je třeba počítat i s tím, že pronajímaný byt bude nutné alespoň částečně zrekonstruovat, což znamená další náklady. A hlavně velkou neznámou je, zda se podaří na celou dobu splácení hypotéky pořízený byt vůbec pronajmout. Již dnes s rozmachem hypotečních úvěrů a s tím spojených investic do vlastního bydlení je patrný pokles zájmu o pronájem bytových jednotek za tržní cenu.

A to již nemluvě o tom, že byt o rozloze 25 čtverečních metrů může mladým lidem vyhovovat jen omezenou dobu. Těžko odhadovat, jaký zájem bude o takové byty za dvacet let, až ho bude chtít někdo prodat.

Pokud by se rodiče pro své dítě rozhodli pořídit větší a tím i dražší byt, výsledek, že se bytovou jednotku vyplatí pořídit na hypotéku již nyní, je ještě nejistější. U kvalitnějších bytů (v Praze) o rozloze 60 metrů a více je třeba počítat s investicí minimálně okolo 2,5 milionu korun.

Co je tedy lepší? Mít „svázané ruce“ s hypotékou, řešit starosti s nájemníky a být vystaven těžko předvídatelnému budoucímu vývoji na trhu nemovitostí? Řada lidí dá raději přednost běžnému spoření pro děti. K tomuto účelu lze využít velmi širokou škálu nejrůznějších spořících a investičních instrumentů.