Veronika Vojta: Nejsilnější zbraní při vojtovce je mateřská láska

Vojtova metoda reflexní lokomoce je speciální princip „cvičení“, který se používá k léčbě tělesných a psychických poruch. Spočívá v aktivaci vrozených pohybových vzorců tlakem na určitá místa nebo protahováním některých svalů. Využívá se u poruch pohybového aparátu kojenců, batolat, dětí i dospělých.

Hlavní zásadou cvičení je, že nesmí bolet. Bolest je totiž kontraproduktivní, protože blokuje správný přenos informací do centrálního nervového systému, který chceme cvičením stimulovat.

Říkáte, že cvičení nebolí, tak jaký je to pak pocit?

Petra: „Pokud máte nějakou pohybovou poruchu, je pro vás každý pohyb namáhavý. Například pro dítě s DMO je pohyb namáhavý a prakticky nedokáže napodobit pohyby zdravého člověka. Během cvičení se najednou blíží tomu „normálu“. Dá se to přirovnat pocitu, jako kdybyste zvedali dvojnásobek vlastní váhy. Navíc když máte nějakou část svého těla zasaženou poruchou, nevnímáte ji jako zdravou a nemáte k ní vztah. Ukažme si to na příkladu pětiletého dítěte, které neleze a ani se neotočí na bříško, ale už vnímá své okolí, má už nějakou představu o svém těle. Jenže ta je zkreslená a může být pro něj stresující, když ho položíte na bříško a tlakem se ho snažíte přimět k pohybu, který nezná a neumí. Přirovnala bych to asi k pocitu, když jste zvyklí nosit boty a najednou začnete chodit bos. První krok je nezvyklý a vlastně se musíte naučit znovu chodit.
Protože jsem i terapeut, tak vím, že v první řadě je důležité, aby rodič přijal myšlenku, že dítě „netýrá“. Jednomu jsem tedy poradila, aby si to zkusil sám a věděl, jak se dítě přibližně cítí. Pak mi vyprávěl, že bezprostředně po cvičení se mu ulevilo, ale že během cvičení měl pocit, že má na hrudníku nést nějaké těžké zvíře – třeba klokana v kanadách – a smál se. Tak poznal, že dítě to nebolí a pochopil, že toto cvičení dítěti pomůže.

Proč miminka tedy pláčou?

Veronika a Petra: Větší dítě při terapii upozorní, že mu je něco nepříjemné nebo cítí bolest. Na to musí terapeut reagovat změnou terapie, protože bolet to nesmí. A každá maminka ví, že dítě na svoje potřeby upozorňuje pláčem, jinak komunikovat s okolním světem neumí.

Veronika: Je logické, že dítě pláče, je přirozeně zvídavé, chce se hýbat a objevovat svět kolem. Dosud se hýbalo, byť možná omezeně, tak, jak chtělo, a teď přijde někdo, kdo ho pokládá do pozic, drží mu hlavu na jedné straně. Ani mně by se nelíbilo, kdyby mě někdo nutil dívat se tam, kam nechci, ležet, když chci lézt a mazlit se s maminkou. To bych se také vztekala.

Může mít dítě po cvičení psychické problémy?

Veronika: Stává se to výjimečně ve vzácných případech, třeba pokud je cvičení praktikuje u kontraindikovaných problémů – to jsou třeba poruchy autistického spektra. V první řadě se však s cvičením musí vyrovnat rodič, aby pochopil důležitost pravidelného cvičení, a ten musí být schopný reagovat pozitivně na pláč dítěte.

Veronika: Terapeut musí rodiči vysvětlit důležitost terapie a pomoci mu, aby ji s dítětem dobře cvičil. Může si ze začátku poplakat, ale mohlo by se stát, že by později mohla plakat celá rodině, když dítě nebude chodit, hrát fotbal, tancovat…

Petra: Profesor Vojta říkal: „Matka intuitivně pracuje vždy správně a dítě od ní léčbu stejným způsobem přijímá.“ Jeho slovům jsem rozuměla celé dětství, když jsem při cvičení přesně vycítila u terapeuta nebo rodiče klid, ale i nervozitu, vztek, roztěkanost. Když nebyli v klidu nebo nebyli dostatečně motivováni tím, že cvičení mi pomůže, ztrácela jsem důvěru, ztrácel se kontakt, cvičení nefungovalo, a i když jsem byla úplně v klidu, chtěla jsem taky plakat.

Jak se tedy při cvičení na dítě „napojit“?

Veronika: Od počátku dbejte na to, abyste vždy cvičili v klidu, s jistotou, že to dítěti pomůže. Při cvičení na dítě mluvte a vysvětlujte mu, co se děje, co budete dělat a jak. Na začátek cvičení ho upozorněte a také mu řekněte, kdy s cvičením skončíte. Umožněte mu pochopit, že po cvičení si zase může hrát.

Čtěte také:

• Vojtova metoda
• Pohybové aktivity podle věku aneb Kdy má dítě umět kotoul?
• 5 nebezpečných věcí, které bychom měli dětem dovolit

Není to zbytečné? Tak malé dítě to přece nemůže ještě pochopit?

Veronika a Petra: Myslíte, že tomu nebude rozumět? Věřte, že bude. Odmalička na něj mluvíte, popisujete mu svět, provázíte ho radostmi a nástrahami, sdílíte s ním své pocity. Tak to dělejte i při terapii: „Teď budeme cvičit, aby tě tělíčko poslouchalo… Vím, že je to nepříjemné, ale vím také, že jsi šikula, spolu to zvládneme a potom si půjdeme hrát…“

Jak říkal prof. Vojta terapeutům: „Terapii dělají funkční až emoce.“ Měl na mysli mateřskou lásku. Ta je v terapii nejsilnější zbraní. Nezapomeňte na ni a nenechte ji umlčet! Pomůže vám cvičením proplout snáze…

Veronika Walther Vojta (Starnberg)

je dcerou profesora Václava Vojty (1917–2000) a stejně jako její dva bratři se pod vlivem otce stala fyzioterapeutkou a Vojtova metoda je základem jejich praxe. Jejich příběh připomněla v roce 2017 v dokumentu Děti Václava Vojty dokumentaristka Olga Špátová. U jeho natáčení vznikla spontánně stejnojmenná iniciativa DĚTI VÁCLAVA VOJTY ( www.vaclavvojta.com ), která se zabývá funkční medializací Vojtovy metody a poskytuje všestrannou psychologickou, poradenskou i terapeutickou pomoc rodinám dětí v terapii Vojtovou metodou.

Petra Fridrichová

si jako dítě sama vyzkoušela, co znamená podstupovat Vojtovu terapii. Nyní sama pracuje jako terapeut postižených dětí a je také autorkou a koordinátorkou akcí iniciativy Děti Václava Vojty.

Václav Vojta

(1917–2000) Profesor dětské neurologie po důkladném pozorování dětí se spastickou dětskou mozkovou obrnou koncipoval v 50. letech způsob terapie dětí s poruchami hybnosti, který vešel do dějin medicíny jako „Vojtova metoda“. Je zároveň autorem včasné diagnostiky pohybových poruch u kojenců.