Veronika v 18. tt: Anýza a Badyán
TĚHULKA LIVE! VERONIKA Dnes mám narozeniny. Je mi skoro dvakrát tolik, než když jsme se s Tomem dali dohromady. Je mi určitě o deset víc, než když jsme poprvé začali mluvit o dětech. Tenkrát spíš v žertu. Až jednou budeme hrozně starý. Až náš věk bude začínat trojkou. Ale to bude za děěěsně dlouho.
Zdroj: archiv redakce
Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
K dnešním narozeninám si nadělím dárek. Mám ráda tajemství. Ale když už se nemusí držet, ještě raději je říkám. Dnes prozradím tajemství, které vlastně pro mé nejbližší už tajemstvím není. Budeme mít kluka. Hurá! Vrátím se teď k prvnímu článku, ve kterém popisuji ultrazvuk u gynekoložky Evy. Tehdy jsme jí řekli, že pro holku máme asi deset jmen a pro kluka žádné. A ona: „Tak to máte blbý.“ Měli jsme obrovskou radost! Budeme mít páreček. Celá rodina jásala s námi.
A taky už máme jméno. To se ale ve vyprávění znovu musím vrátit do pravěku – do doby, kdy jsme chodili na vysokou. Tenkrát jsme s Tomem začali bydlet spolu. Náš vztah nabíral obrátek. Ale stejně jsme byli pořád taaaak mladí. V plánování budoucnosti jsme dohlédli jen k nejbližší party nebo zkoušce podle toho, jaké nás čekalo období. Jednou Tom přišel domů, a prý že se seznámil s nějakou holkou, co se jmenuje Anýza. Hmmm. Zrovna mě neohromilo, že mi říká o nějaké holce. Navíc s takovým nadšením v hlase. To, co pak dodal mě ale dostalo. Ten okamžik si pamatuji, jako by se stal včera: „Tak bych chtěl, aby se jmenovala naše dcera.“ Bylo to poprvé, co jsme se začali bavit o (případných) dětech. Navíc to téma otevřel on!
Příhodu jsme pak říkali rodině i známým. Smáli se podivnému jménu a ptali se, jak se teda bude jmenovat syn? No, Anýza a Badyán, přeci – oblíbené perníčkové koření – odpovídali jsme žertem. O mnoho let později jsme se rozhodovali o jméně pro dceru. Anita k nám připlula úplně samovolně a Anýzo jí říkáme dost často.
U syna to bylo jiné. Vybírali jsme dlouho a žádné nebylo „ono“. Nakonec se nějak vykrystalizoval Adam. Jenže. Nelíbila se nám zdrobnělina Adámek (protože zní jako příjmení) ani Áďa (to nám připomínalo zase zdrobnělinu dívčího jména Adéla). Domluvili jsme se tedy, že Adama budeme zdrobňovat na Dam. Dami. Damík. A pak k nám to pravé jméno zase přišlo – stejně jako u Anit. Náš syn bude Damián. Až o mnoho dní později jsme si vzpomněli na naši vysokoškolskou story s Anýzou a Badyánem – neboli Anitou a Damiánem. 🙂 To podvědomí je fakt něco!
Čtěte také:
Rodině jsme o našem rozhodnutí říkali opatrně. Přeci jen Damián není úplně obvyklé jméno. Naši to vzali nejprve trochu váhavě, postupně se však s Damiánem sžívali a teď už se se jménem mazlí a užívají si jeho zvuk. Tomovi rodiče nám řekli, že je to naše dítě a naše rozhodnutí, do kterého se plést nebudou. O týden později přiznali, že ze jména nejsou nadšení.
Jenže my jsme. A Damián ho bude taky milovat. To vím. Protože mu to umožníme. Budeme si s jeho jménem hrát a laškovat. Budeme mu vyprávět o tom, proč se tak jmenuje. Budeme ho jím hladit, volat, utěšovat. Damíku, už teď ho slyšíš, že?
Anita znamená milostiplná, milá (stejně jako Anna). Damián – to je trochu jiné kafe. Krotitel. Mocný muž. Uf. Tak snad nás všechny nezkrotí.
Zatial. Vaše „mířící k vítězství“ Veronika
