V Česku to není s plodností žádná sláva

Je dost času, dělám kariéru…

Jiný životní styl, nové možnosti, práce v zahraničí, ale na druhou stranu i pracovní stres, zhoršení životního prostředí, kouření, nadměrná konzumace alkoholu, drogy a zvyšující se věk žen, které se pro mateřství rozhodují, to je jen část faktorů, které ovlivňují plodnost.. „Průměrný věk našich pacientek se pohybuje kolem 33 let, ale výjimkou není ani čtyřicetiletá žena,“ říká MUDr. Řezáčová.

Půl na půl

Dřív se uvádělo, že na vině jsou především ženy, dnes je to fifty fifty. V polovině případů za nechtěnou bezdětnost může muž. A protože vyšetření spermiogramu (mikroskopická analýza vzorku semene) je snadné a muže výrazně nezatěžuje, měl by se zpracovat již během prvních návštěv odborného lékaře. Hodnotí se především počet, pohyblivost a tvar spermií v 1 ml ejakulátu. Víte, že mezi rizikové faktory, které ovlivňují snížení plodnosti mužů patří i nošení těsného prádla, dlouhé sezení (známé u profesionálních řidičů), častý a intenzívní sport (cyklistika, ale i návštěvy posilovny), přehřívání v sauně, obezita či běžné horečnaté onemocnění? To zhorší tvorbu spermií až na tři měsíce, natož závažná infekční onemocnění či rakovina.

Vzájemná podpora

O medicínské stránce procesu in vitro fertilizace (tedy mimotělního oplodnění či oplodnění ze zkumavky) se píše, a často. Ale co psychická zátěž, která proces léčby provází? Mužovy pocity méněcennosti, bezmoci, provinění, pocit ztráty mužnosti. Neplodnost (dnes již definovaná jako nemoc) je velkou zkouškou partnerského vztahu, vyžaduje vzájemnou podporu, oporu, pocit souznění. „Mám za sebou čtyři neúspěšné cykly, už jsme investovali vlastní peníze, ale nevzdáme se,“ svěřuje se jednačtyřicetiletá Hanka z Moravy. „Mám štěstí, že mě podporuje partner, znám řadu dvojic, které se rozešly podruhém, třetím neúspěchu nebo na umělé oplodnění vůbec nedošlo, protože muž odmítl podstoupit všechny procedury.“

Místo, kde hledat pomoc

Projekt Ratolest na podporu léčby poruch neplodnosti vznikl už v roce 2000. V poradně se terapeuti věnují párům s touto diagnózou a učí je, jak zvládat náročné období života, jak odolávat tlakům okolí a jak žít s vědomím, že šance na vlastní dítě sice je, ale ne stoprocentní. Více informací a kontaktů na ratolest@gaudia-isz.cz.„Nyní máme v péči šest dvojic a dvě individuální klientky,“ říká Mgr. Lenka Šimková, vedoucí projektu Ratolest. „Práce s klienty a délka péče o ně je individuální. Většinou trvá několik měsíců (návštěvy jednou za tři až šest týdnů, delší odstupy jsou zpravidla u mimopražských klientů). Někdy to jsou i jednorázové kontakty, záleží na typu problému. Příklad: u dvojice ještě nezačala zásadní léčba, ale mají obavy, že může problém nastat, a potřebují si promluvit.Největší problémy, které páry řeší?“ zamýšlí se Mgr. Šimková. „Už samotný fakt, že je u nich diagnostikovaná porucha plodnosti, což ohrožuje jejich plány, ohrožuje jejich sebevědomí. Stejně tak je problém je, že oba jsou shledaní zcela zdravými a přesto se nedaří. Náročná je i samotná léčba a s ní související organizace života páru (plánované milování, dlouhodobé sledování bazálních teplot, pravidelná docházka k vyšetřením a zákrokům). Přitom mnohá doporučení jdou sama proti sobě (Nesmíte na to myslet, ale každý den si sledujte bazální teplotu.).

Co nejvíc trápí?

Každého něco jiného, ale často se objevují problémy, jak o tom mluvit mezi sebou, natož s příbuznými a přáteli. Dvojice má strach z litování, z nevyžádaných rad, na druhou stranu se objevuje podezření na kariérismus nebo sobectví. To snášejí obzvlášť těžce ženy, stejně jako nová miminka ve svém okolí. Mají totiž pocit, že si nemají s kamarádkami a příbuznými co říci. Pohled na děti je rozesmutňuje, vyhýbají se kontaktům, ztrácejí přátele.

Pomoc

„Není jediný recept platný pro každý pár,“ hodnotí Mgr. Šimková. „Snažíme se vycházet z jejich silných stránek, podporovat, hledat alternativy. Jak by mohl jejich život být smysluplný případně i bez (biologického) dítěte. Rozhodně se snažíme vždycky pracovat s párem, vnímat problém jako problém dvojice, i když je diagnostikován jednoznačně u jednoho z partnerů.“

Je to do značné míry věc hlavy

„Vždycky je nutné začít od hlavy, srovnat v sobě,“ potvrzují manželé Eva (38) a Jiří (42). „Nám to nějaký rok trvalo, pak jsme přistoupili k léčbě. Myslím, že bez urovnání si hodnot, ujištění se, že vztah za to stojí a odolá takové zátěži, se léčba stejně nedaří,“ dodává Eva. „I já jsem využila pomoci psycholožky a nestydím se za to, je dobré si před někým utřídit myšlenky a na partnera už toho někdy bylo dost. Chce to nezávislý pohled zvenku.“