Umělé oplodnění? Někdy už na nic jiného nezbývá čas

V poslední době se často stává, že jakmile se páru během roku nepodaří potomek, okamžitě nastupuje do centra asistované reprodukce, aniž by se vydal cestou hledání příčin a léčby. Cítíte to jako problém?

Vlastně ani ne. Ale je potřeba ponechat nějaký prostor pro spontánní početí, alespoň jeden rok. Ještě nedávno se hovořilo o dvou letech, ale protože se stále věk rodiček zvyšuje, je nesmysl čekat dva roky. Jiná situace je u mladého páru. Tam je skutečně chyba tlačit na umělé oplodnění. To ale mladší páry dobře vědí a cítí. V jejich případě je zatím dobré si projít některá jednoduchá vyšetření – spermiogram u muže, ovulaci u ženy – a pak nechat přírodu pracovat.

Dokdy má žena čas?

Je-li ženě krátce přes třicet let, nemusí se nijak nervovat. Relativně ještě do třiceti pěti jí zbývá určitý prostor. Není to už ale ten pohodový prostor, že se o nic nejedná. Kolem pětatřiceti let začínají být tyto ženy, a já si myslím, že správně, pod tlakem. A proto je dobré v tuto chvíli zvolit metody, které mají vysokou efektivitu. (A samozřejmě zároveň omezit rizika těchto postupů, například přenos pouze jednoho embrya a další). Hlavním cílem by ale v každém případě mělo být: dosáhnout těhotenství včas.

Ženy však mají v této chvíli velikého nepřítele – vlastní psychiku. Máte pro své pacientky nějaký recept, aby se na snahu otěhotnět tolik neupínaly?

Takový recept neexistuje. To je silně individuální. Je to hlavně otázka interakce toho páru, interakce mezi mužem a ženou a pak toho, jak je v centru asistované reprodukce dovede personál provést vším tím vyšetřováním, přípravou, léčbou. Když se těhotenství podaří, není co řešit, ale pokud se to nedaří, je velice důležité, jak jim zde pomohou projít následným rozčarováním a zklamáním. Ty depresivní stavy skutečně přicházejí. To je sice nezbytné, ale ne vždy zcela samozřejmé. Gynekolog musí být částečně i psychologem. A pokud jím není, je ten dopad na duši toho páru skutečně velký.

Říkáte páru, nikoli ženy.

Ano, schválně, protože muži to také prožívají, také to nesnášejí dobře, také do těch „komůrek“ nechodí šťastní. V centrech skutečně záleží na každé sestřičce, na jejich empatickém přístupu, na jejich podpoře ve chvílích, kdy se nedaří.

„Selhávám, nejsem schopen ani zplodit vlastní dítě,“ nesetkáváte s podobnými výčitkami u mužů?

Moc ne. Tato situace je dnes poměrně běžná. Ti muži určitě trochu strádají, na sebevědomí jim to rozhodně nepřidá. A když pár dobře nefunguje, může to žena svému partnerovi dát ještě víc pocítit. Pak už je to věc psychologů. A někdy to skutečně končí i rozchodem.

Takže doporučujete psychologickou pomoc?

Ano. Neobávám se doporučit dvojici psychologickou konzultaci. Myslím si, že to je správné. Za to se páry vůbec nemusí stydět. Na pohovoru s odborníkem napětí vypustí a nastolí normální způsob života.

Oni nežijí normálně?

V okamžiku, kdy je ten problém stravuje, zcela normálně nežijí. Psychologie dokáže problém pojmenovat, mluvit o něm a řešit ho. Ono nejde říct: zapomeňte na to a problém uzamknout do Pandořiny skříňky. Každý máme spousty problémů a žijeme s nimi.