Náš příběh s miminkem začal před čtyřmi měsíci, kdy jsme ani v hloubi duše netušili, že bychom mohli být v očekávání.
Stalo se a my budeme mamina a taťka. S výběrem jména jsme byli hned hotoví. Vždycky jsem se posmívala jedincům, kteří si nesou jména z rodu do rodu. Byla jsem zasatáncem, že já bych na tohle nikdy nepřistoupila, jelikož mi to přišlo zvláštní. Můj otec se jmenuje Jan, bratr Jan a jeho syn Jan a já, aby se to nepletlo, tak jsem Jana … už toto mi přišlo docela „ujeté“ – takže jsem vždy říkala, že v mé rodině to bude jednou jinak.
Pak jsem ale potkala manžela a po určité době jsme se bavili o jménech – on se jmenuje Václav a hned odpověděl, že syn bude Václav … hned jsem jeho názor zamítla, ale když mi vysvětlil proč chce Václava – pochopila jsem, že jeho rozhodnutí je správné a že mi to vlatně vůbec nevadí. Jeho tatínek se jmenoval Václav a nešťastnou náhodou opustil rodinu když manžel byl ještě dítě. Vyzní to možná hloupě, ale nakonec ač člověk někdy chce nebo ne přistoupí i na věci, které se mu zdáli být zvláštní či vtipné. Takže naše budoucí rodina – pokud budeme mít syna bude stejně začínat jako u mých rodičů 🙂 s tím rozdílem, že nikdo se nebude jmenovat Jan ale Václav.
A co se týče jména pro holčičku, tam jsme se jednoznačně shodli na jméně Anna.
A jelikož jsme stále v obodí, kdy ještě netušíme, jestli to bude holčička nebo chlapeček – říkáme, že čekáme VAničku – buď to Vašíka nebo Aničku 🙂
