Když jsem partnerovi slavnostně předala krabičku s nejmenší velikostí dětských ponožtiček, zářil jako ještě nikdy. Jakmile se z počáteční euforie vzpamatoval, začal se svým coby, kdyby a vyrukoval s jasnou představou, že čekáme dvojčata. Bez zaváhání určil i pohlaví, odtud už nebylo ke jménům daleko – Cyril a Metoděj 🙂 Do dneška si myslím, že šlo o recesi, jenže se to ujalo. Po prohlídce u pana doktorka se však ukázalo, že fazole klíčící v mém bříšku se sice má velmi čile k světu, ale je tam sama. To nastávajícího tatínka sice zaskočilo, ale nevykolejilo. Takže když jsme našim blízkým oznámili, že čekáme rodinu, slavilo se a pilo tak nějak automaticky „na Cyrila“. A čím častěji jsme to slýchali, tím samozřejmější nám to přišlo. Jenže ouha :O Opět zaúřadoval pan doktor, který nám radostně sdělil, že budeme mít holčičku. Přiznávám se, dost mě to vyvedlo z míry, a to i přesto, že mi bylo úplně jedno, co se narodí. Příčinou mého rozladění, které postupně přerostlo v beznaděj, byl fakt, že čekáme princeznu, pro kterou nemáme jméno. Vzniklo jakési vakuum, které mě ničilo. Cyril z minuty na minutu přestal být Cyrilem a naše malá neměla jméno :'( Přítel pochopil, co se děje a přišel s úžasným řešením. Napsali jsme na malé papírky dívčí jména, která se nám líbila, a rozhodli jsme se nechat vše na náhodě a určit jméno losem. Postupně jsme tahali a odkládali papírky, až zbylo jediné. Přestože jsme oba měli své favority ani jeden z nás nebyl o správném jménu pro naši holčičku přesvědčený. S obavami jsme tedy rozložili pečlivě složený papírek – ANNA. V tu chvíli z nás obou spadlo napětí a do mojí mateřské duše se zase nastěhoval klid. Stejně rychle jako se z našeho života vytratil Cyril, nastoupila v něm své místo Anna. Los rozhodl a my jsme se mu rádi podřídili. Naše Áňulka právě spí ve své postýlce a při každém oslovení, ať už je to Áňo, Aničko, Áňulí, Anýsku i jakkoliv jinak, ví, že je naším milovaným sluníčkem. A když bude přát štěstí, bude mít Anička jednou brášku Cyrila!
