Nechala byste si postižené dítě?

Hlavně pro Petru, co si myslí, že by se postižené dítě narodit nemělo… A když se narodí, tak se musí zabít??? Postižení nemají nárok na život??? A co když je někdo po těžké havárii a leží v komatu? Eutanasie? Jak dlouho bude trvat, než se najde „někdo“ kdo bude rozhodovat, kdo smí žít a kdo ne??? Kdo je postižený, kdo má křivé nohy, málo vlasů, je moc hubený, moc ošklivý??????
Člověk není pánem nad životem a nesmí si myslet, že je pánem nad smrtí.

člověk by měl hlavně myslet na to dítě.já bych napotrat šla, nedokázala bych se denně dívat jak se moje dítě trápí.Pokud by se ale i přes všechny testy narodilo s postižením, určitě bych se o něj postarala a byla s ním . Mám postiženého bratra a vím co to je pro matku hlavně po psychické stránce. I když je mu už 21 let, stejně se stím nedá vyrovnat.

Myslím že je to hlavně na rodičích (obou) zda si postižené dítě nechají nebo ne.To zda si nechat nebo nenechat postižené dítě musí být těžké rozhodování a měli by se zvážit všechny okolnosti a taky to zda se budou moc rodiče o dítě,které bude nesamostatné,starat po celý život.Ale rozhodně si myslím že by to měli vědět předem a připravit se na to!Každý si může myslet že to zvládne ale když to pak přijde určitě je to stejně šok.Myslím že nejde o šikanu ze strany doktorů,jistě by měli respektovat přání maminky,ale na druhou stranu je to přeci jenom jejich práce upozornit na rizika a raději at‘ stokrát prudí než aby jedno dítě skončilo jakkoli špatně!

Milá Iveto,
moc Vám držím palce a přeji Vám, abyste měla dost síly na to, abyste vydržela tlak, který na Vás okolí vytváří, a hlavně, aby se Vám narodilo krásné zdravé miminko. Mám podobnou zkušenost, když jsem odmítla odběr plodové vody. Ani já bych nešla potrat a moc mě štve, že naši lékaři často nedokážou naše svobodné rozhodnutí respektovat a jednají s námi jako s nesvéprávnými. Myslet si mohou, co chtějí, to jim nikdo nebere, ale my máme přece právo rozhodnout se samy. V tomhle směru je podle mého názoru naše zdravotnictví hodně zaostalé. Pořád každý předpokládá, že sebou necháme šoupat jako figurkou na šachovnici. Čtu zde spoustu názorů, že tyhle děti nemají žádný život a podobně, ale kdo z nás to skutečně ví? Nejsou tihle lidé ve skutečnosti daleko šťastnější než my, když jim nekomplikuje život honba za mamonem, za penězi, za kariérou? Nežijí možná mnohem plnější a kvalitnější život než my? A navíc ani skvělé výsledky genetických testů nejsou zárukou, že se děťátko narodí zdravé. Nejsou úplně ojedinělé případy, kdy se miminko díky liknavosti našich vševědoucích zdravotníků při porodu např. přidusí a skončí se zdravotními následky. Sama jsem se ve svém velmi blízkém okolí se dvěma takovými případy setkala. Co pak s takovým děťátkem, zabijeme ho???!!! Jsem teď ve 35 tt a všem nám těhulím přeji, aby se nám narodila zdravá miminka. Respektuji rozhodnutí všech maminek, které postižené miminko nedonosí, chápu toto rozhodnutí a rozhodně jej neodsuzuji, ale zároveň bych si přála respekt a pochopení pro maminky (a také tatínky), kteří se rozhodnou do toho jít i za tu cenu, že miminko bude trochu „jiné“.

A ještě jedna věc: Nezodpovědní lidé mají právo na život. Zloději mají právo na život. Vrahové mají právo na život. Blbci mají právo na život. Podvodníci mají právo na život. Bahamští tuneláři mají právo na život. Diktátoři mají právo na život…
Ale postižení ne? Oni si asi ten život nejspíš nezvládnou prožít tak kvalitně, jako diktátor… Nebo to právo mají?
Ale nenarození postižení ne? Oni se snad nechtějí narodit? Asi mají tu smůlu, že se diktátory nikdy nezvládnou stát. Ani nikým, kdo chodí po dvou a je schopen rozumně uvažovat. Znamená to ale, že nemají právo na život? Že nemají právo narodit se do kolečkového křesla a přiblble se usmívat?

Ahoj holky – maminy,

jsem hrozně ráda za Vaše příspěvky, všechny jsem je četla s napětím a skoro bez dechu, protože jsem se včera vrátila ze screeningu ve 14tt., kde mi vyšli testy z krve 1:380 na Dawna…a ještě jakési dva syndromy, které si přesně nepamatuji. Hledala jsem na netu vysvětlení co to znamená a jaké jsou pravděpodobnosti na postižení mimíska a jsem ráda, že jsem našla Vaši diskuzi. Samozřejmě se mi teď honí hlavou spousta věcí, jak se zachovat v případě, že by další vyšetření postižení potvrdila. Rozhodně nechci jít na odběr plodové vody a jsem hrozně vděčná za přečtení příspěvku „berunky“ protože mě hodilo do jakési pohody a s menšími obavami budu podstupovat další vyšetření. Každopádně názor na to, zda si nechat či nenechat postižené dítko…musím říct, že bych v tomhle byla asi sobec…ale kdo to nezažil nebo to nevidí ve svém blízkém okolí, neví co je to za starost, nervy a potažmo vnitřní trápení…chtěla bych být jednou babičkou a vidět moje dítě růst, studovat, užívat si všedních věcí a starostí…navíc nejsem ta povaha, která by byla silná a vydržela ten celoživotní nápor…na střední jsem jako dobrovolník jezdila pomáhat do jednoho ústavu s takto postiženými dětmi – některé zážitky jsou k nezaplacení, ovšem i tak je mi jich líto a chce se mi brečet, když vidím jak to mají těžké spíš ty maminy než ty děti, které si to neuvědomují. Měla bych pocit, že jsem „otrokem“ toho dítěte, které vlastně nemá ze života taky nic, stejně tak jako rodiče… tudíž bych zvolila zřejmě cestu potratu… i když se to ve mě mele neuvěřitelným způsobem… 🙁 takže teď mi zbývá jen doufat a věřit, že mi další testy vyjdou lépe a mimášek bude zdráv a dotáhneme to spolu až ke zdárnému shledání 🙂

Ahoj všem. Má některá z Vás zkušenosti s potratem déle jak 15.tt ? Vím, že se musí uměle vyvolat a žena „normálně“ porodit. Hrozně se toho bojím, ale pokud mi dopadnou výsledky špatně, o postižené miminko bych se nemohla starat. Díky za odpovědi .

Já jsem si ho nechala.
Byla jsem na umělém oplodnění. Vyšlo nám to na první pokus, V 5. tém týdnu jsem se dozvěděla, že čekám dvojčátka, byla jsem štěstím bez sebe. Bohužel ve 20.tém týdnu na ultrazvuku zjistili, že je něco špatně se srdíčkem. Hned mě poslali do Motola, tam jsem jezdila snad jednou týdně. Bohužel měl nevyvynuté srdíčko, plicní žíly, aortu a jednu plíci.
Navrhli mi redukci, ale já jsem to odmítla. Bála jsem se, že potratim obě děti. A pak jsem si řekla, že má každý právo na život. Dali jsme mu šanci.
Byl na třech osmihodinových operacích srdce a na menších operacích.
Podstoupil spoustu vyš., rehabilitací, …
No a ted když jsme se začali smiřovat s tím, že je mentálně postižený – řekla mi pani doktorka z kardia (že ho budou operovat až bude kolabovat) ale šanci na přežití nemá. Řekla užívejte každého dne.
v tu chvíli jsem si říkala, to je podpásovka. Dřete se s tím prckem a to se s nim jako ted mam rozloučit? Jak si to představuje. Kdyby mi to řekla, alespon soucitně.
Jindříšek je krásný chlapeček. Je pravda, že neustále pláče, knourá a křičí ( což je ubíjející), ale je to moje dětátko a chci aby tu bylo dlouho ikdyž je mentálně na úrovni 6měsíců.