Mimi LIVE! Anita

Ahoj,

tak minimálně je fajn, že budete mít svého homeopata a můžeš se s ním pak kdykoliv radit 🙂 Vždycky se na prohlídce poradím co a jak a když zrvovna neordinuje, tak ordinuju já podle jeho knížky :-)) Ono mi totiž nějak přijde, že je pořád co „léčit“ – prdíky, očkování, zoubky vol. 1, zoubky vol. 2 (teď to totiž vypadá, že když vyrostly spodní, tak abysme se nenudili, budou i horní), rýma (minulý týden jako premiéra) a tak dále 🙂

O hacce jsem slyšela a koukala na ni, ale nějak mi neprošlo to zavrtání do stropu, jak to máte vy? Ale do budoucna bych něco houpacího hrozně chtěla. Pravda je, že by se to hodilo, protože vzhledem k tomu, že ještě studuju, tak občas potřebuju volné ruce na knížku a i na tom počítači se obouma píše rychlejš 🙂

Verča

Super, díky za tip, mrknu se na to, na té tyči mezi dveřma by to mohlo být dobrý. On teda je schopenj spát přes den i v posteli, ale má mnohem slabší spánek než v noci, vzbudí ho třeba i cinknutí skleničky, takže mám trochu problém se z postele vyplížit, když ho uspím, a navíc není tak jednoduše znovu uspatelný, když se náhodou probudí – když ho mám u sebe, jen ho pohoupu. Ale jsem zvědavá, jak to bude teď přes Vánoce, to budeme u našich na chalupě a tam je docela hluk (hlavně táta neumí být moc potichu), takže asi budem chodit hodně na procházky – aspoň zhubnu :-))

Jsem ráda, že s tím podezřením na zuby nejsem sama, přišlo mi to brzo, ale asi to fakt bude ono. A s tím záchodem to znám :-))

Ahoj Jani,

já všechny tyhle argumenty beru a i proto nejsem odpůrce očkování, jen se mi moc nelíbí to časné očkování. Vím, že neočkováním hrozí porušení epidemiologického řetězce a že částešně i díky očkování dnes už nebojujeme s chorobami, na které se dřív ve velkém umíralo, a že třeba v rozvojových zemích by byli za očkování, které my odmítáme, rádi. Ale přesto bych byla ráda, kdyby vakcínu dostal později než ve 3 měsících. Dnes, když už se choroby, proti kterým se očkuje, v našich zeměpisných šířkách tolik nevyskytují, si to spíš můžeme dovolit. Neříkám čekat rok, ale počkat třeba do 4-5 měsíců. Malý to ve 3 měsících špatně snášel, měl reakci,která začala dnem a skoro i hodinou očkování. Vydrželo mu to 3 týdny,kdy byl mrzutý, hůř spal, častěji plakal. Ale ve 4 měsících další dávku nesl mnohem lépe, při píchnutí skoro nezaplakal a jen jednu noc hůř spal. Takže já bych příště byla pro, počkat třeba měsíc nebo dva, aby trochu povyrostl 🙂 Ale očkování bych se úplně nebránila, to ne.

Proti antibiotikám nejsem už vůbec, když jsou potřeba, zachránili dost lidí. Jen mi vadí, že se předepisují pomalu už i na kašel a zbytečně se nadužívají. Pak trochu ztrácí účinek a vznikají rezistence. Když jsou ale použity správně, můžou hodně pomoct. Když jsem byla na začátku těhotenství, pomohly i mně, nezbývalo mi nic jiného, než si je vzít (i když jsem kvůli těhotenství nechtěla), protože jsem měla břišní infekci – z kontaminovaného špenátu právě. Takže si dneska asi nevybereme 🙂

Hezké Vánoce!

Ahoj Aničko, díky za Tvůj příspěvek. To jakým způsobem řešíš potraviny a stravu dětí – to je ideální stav, ke kterému bych se také chtěla dopracovat. Smekám a obdivuji Tě, že do zvládáš časově i energií. Péct domácí pečivo, zavařovat atd. není nic lehkého. Dá to práci. Já se k domácím potravinám nedostanu. 2x do roka tak max k domácím vajíčkům , maso a mléko vůbec. V létě trochu ovoce a zeleniny. Jinak jsem odkázána na BIO prodejny a farmářské trhy, kde mám už známé malé pěstitele a těm věřím- protože musím, jiná volba je supermarket a do je děs a hrůza.

Tvůj pohled na očkování nebudu vůbec komentovat. Naprosto ho respektuji a rozumím mu. I já váhala a četla, hltavě se dívala  na pořady o očkování, trávila večery na netu. Pochybovala. Ale jakmile se děti narodily už jsem neváhala. Něco ve mě jasně převážilo ty misky vah na stranu očkování. Snad intuice, snad strach, snad mateřský instinkt. Očkování u nás proběhlo v pohodě- díkybohu. Tvá zkušenost je očividné selhání lékaře. A takových je mnoho a stále se to děje. Je to tristní a zoufalé.

Ale jak říkáš, každá jsme pro své děti vybrala svou cestu, ve kterou věříme, že je správná. Nejsem věřící, ale klidně napíšu: Pane Bože dej ať se nepleteme!

Protože jde o to nejvzácnější- o naše děti.

Jana

Přeji hezký den Veroniko,

dlouho jsem se rozhodovala, že se zapojím do diskuze, případně si založím i blog na Babywebu, tak jsi mě k tomu nakopla :-). Na úvod bych se chtěla přihlásit také k nezdolným pozitivistům, jak mi říká můj muž Petr – stále s hlavou v oblacích. 

Moje miminko se narodilo v srpnu, dostala jsem krásný nečekaný dárek ke svým čtyřicátým narozeninám. Chlapeček Víťa (jménem Vít, doma s množstvím dalších oslovení, kterým kraluje Vítomilek 🙂 se okamžitě stal miláčkem celé naší rodiny. Mého manžela Petra, sedmnáctileté dcery Elišky, patnáctiletého syna Filipa a jedenáctileté Míši. Já a můj muž jsem dostali úžasnou příležitost prožít si to vše od začátku ještě jednou, jak s úsměvem říkám – radost našich šedin :-).

Náš Víťánek oslavil nedávno půl roku a každý den je pro nás velkým darem. Minulý rok přinesl naší rodině kromě tohoto dítěte z nebe i další nečekané události. Při preventivní patnáctileté prohlídce doporučil pediatr našemu synovi Filipovi ultrazvuk štítné žlázy. A naše rodina vkročila do neznámé krajiny – dlouhé ultrazvukové vyšetření, mnoho dotazů vyšetřující lékařky, odběry krve u pediatra, návštěva u endokrinoložky, biopsie štítné žlázy po ultrazvukem a potom diagnóza – zhoubný rozsáhlý nádor štítné žlázy. Sled událostí minulého podzimu byl tak rychlý, že jsme nestačili popadnout dech. Konzultace v Motole, termín operace, moje příprava na cestu do Prahy s malým Vítečkem a Filipem, šestihodinová operace, každodenní cesta z Žižkova (kde jsme s Víťánkem nalezli útočiště) tramvají do Motole, po čtrnácti dnech konečně návrat domů.

Co jsme při tom prožívali? Vyčerpání, únavu a především pokoj a naději. Vědomí, že více než jindy jsme v Boží ruce. Uvědomili jsme si, že naše malé miminko jsme dostali také jako vzpruhu a posilu do těžkých dnů, o kterých jsme nic netušili. A náš Filip? V současné době prodělává další fázi léčby – jódovou radioterapii, která je zase pro změnu misí mého muže :-). Celou nemoc zvládá v klidu, vidíme, že těžké věci prohloubili jeho charakter a jeho radost a pozitivní přístup je nakažlivý pro nás všechny.

Dnes to bude asi vše, příště napíšu víc – o svém návratu do práce v neziskovce, o našich báječných dětech, našem téměř dvacetiletém manželství nebo třeba o předvánočním stěhování 🙂

Přeji Veroniko dobré dny

Jitka

Veru,
díky moc za pozitivní (jak jinak ;)) odpověď a fandím ti, aby ti takhle za pochodu šlo vše krásně řešit jako do teď! Musím se to taky naučit 🙂

Pozdravuj Anitku a mějte se holky krásně! Zu