To, že jsem těhotná, jsem intuitivně cítila jakýmsi šestým smyslem ještě dřív, než bylo relevantní nechat si dělat těhotenský test. A to, že čekám holčičku, jsem také tušila od samotného počátku bez toho, že by pohlaví dítěte někdo diagnostikoval. A rovněž jsem hned od začátku věděla, jak se dítko bude jmenovat. Respektive jsem měla připravena dvě dívčí jména – to pro jistotu, že by se jedno z nich tatínkovi dítěte nelíbilo. Když jsem je manželovi přednesla, opáčil, že na hledání toho pravého jména je ještě brzy, nicméně se mu obě líbí. „No hurá“, pomyslela jsem si, dále nenaláhala a čekala, až nám „velký ultrazvuk“ na sto procent potvrdí to, co já už dávno věděla.
Poté jsem už začala svého milého více tlačit, aby se k otázce jmen vyjádřil. Odtušil, že přeci ještě nerodím a času je tak dost, takže zatím tuto otázku odkládá na neurčito. Napadlo mě, že to nakonec dopadne tak, že se do porodnice povezu sama, vedle mě bude sedět můj muž, listovat velkou encyklopedií jmen a navrhovat mi jedno jméno vedle druhého, zatímco já pojedu přes město devadesátkou, abych to do porodnice stihla. No, skoro to tak dopadlo …
36. týden těhotenství byl štatně za mnou, ale v otázce jmen pro naší dcerku zatím ticho po pěšině. Jen jsem z manžela vymámila dobrozdání, že se mu, tak jako mě, líbí neobvyklá jména, která mají zajímavý význam, a tak žádné Terezky ani Verunky, kterých je v Česku nadbytek navrhovat nebude. Také mě svatosvatě slíbil, že jména po všelijakých příbuzných jsou pro něj tabu, načež jsem si oddechla, že naše malá se nebude jmenovat po tetě z otcovy strany v desáté rodinné linii Naděždě, ani po praprababičce Evelíně.
Někdy ze srandy říkám, že naše dceruška se musela narodit ve 41. týdnu těhotenství, protože jinak by zůstala bezejmenná. Asi tři týdny před termínu porodu mi totiž manžel oznámil, že se mu mnou navržená jména vlastně nelíbí. Naštěstí jsem měla přichystaný plán B: z rukávu jsem vysypala dobrou desítku dívčích jmen, která bych si uměla představit, v domění, že na některé z nich se můj muž chytí. Ten ovšem jen kroutil hlavou, a poté co jsem předříkala skoro celý český, španělský, francouzský i arabský kalendář jen pokýval hlavou a řekl, že něco najde sám. Protože vím, jak je můj manžel s internetem na štíru, říkala jsem si, že zcela jistě nenajde, ale mýlila jsem se. Budoucí tatínek zasedl k počítači, a tak dlouho a svěřepě hledal, až vítězoslavně zvolal: „Bude to ODETA!“. A aby mě dokonale odzbrojil, s klidem prohlásil: „A nebo by se mohla jmenovat Pelargie či Abígajl.“
Pár dní jsem kolem jeho návrhu, rozvažovala jsem a zkoušela si dané jméno skloňovat s příjmením i bez něho. Pak jsem se jednoho rána vyspala do růžova, udělala si výbornou snídani a věděla, že naše dítko se bude jmenovat Odetka. Zavolala jsem manželovi do práce, který měl z mého rozhodnutí velikou radost.
A tak se naše srdíčko jmenuje Odetka. Původ jména, kterým se mimojiné pyšní krásná princezna z Čajkovského Labutího jezera a dále pak už jen 27 Češek, je prý německo-francouzský a znamená „štěstí“. A to naše malé labuťátko vskutku je.
