Klub těhulek

Ahoj Marie, neuvěřitelně mě potěšit tvůj dnešní příspěvek. Mám stejně staré děti. Akorát dvě holky. Starší dva a půl a mladší čtyřměsíční. Tvé řádky jako bych psala já sama 🙂 docela jsem se trápila tím, zda nedělám něco špatně. Ale docela mi přijde, že to asi opravdu bude obdobím vzdoru a holt to budeme muset přežít 🙂 máš výhodu, že ti Tyšiho pohlídá babi, to naše starší beruška u babi spát nechce a já ji nechci stresovat, že bych ji tam nechala a hotovo…aby se zase pro změnu necítila odstrčená…no a tak „bojuju“ s oběma 🙂 u té mladší je mi zase líto, že ji nedávám tolik, jako té starší, protože holt mi chybí nějaká ta ruka, pusa a očí 😀 snad bude fajn, až bude mimi větší a holky si spolu budou moct hrát….:-) opatrujte se

Ahoj Katy,
děkuju za zpětnou vazbu 🙂 Když jsem tento příspěvek psala, nebyla jsem si jistá, jestli nedělám hloupost, že píšu tak sklesle a o negativních věcech. Ale zase se mi potvrzuje, že napsat vše pravdivě není tak od věci, i když to zrovna není nijak růžové, že se v tom může kde kdo najít. Ono potěší, že se s tím člověk nepere sám, že to je celkem standardní problém v téhle situaci v kdejaké rodině. Je pravda, že to, že tyšimu nedělá problém být a spát u mých rodičů několik dnů, je neuvěřitelná pomoc. Divím se tomu, že to tak je, protože se mi dlouho zdál na mě tak vázaný, že jsem si vůbec nepředstavovala, že něco takového zvládne, nato, aby z toho měl i radost a prožil to v pohodě. Každé dítě má svůj čas, určitě ten čas nadejde i u Tvých dětí, u Tvé prvorozené, ale vím, že to chce hodně trpělivosti čekat… Je to dřina, no… 🙂 Občas mi taky bleskne hlavou, jestli moje malá nestrádá, když nemůžu ve chvíli, kdy brečí, za ní, protože se věnuju Tyšimu. Ale tak rychle, jak ta myšlenka příjede, ji zas nechám odejít. Tohle je podle mě pocit, který je destruktivní a nikomu neprospěje. Ani Tobě, ani Tvým dětem. Úzkostlivé hlídání potřeb druhého taky není ve finále příjemné tomu druhému, myslím taky, že to Tvé děti ani nenapadne, pokud to nebude napadat Tebe. Tak Tě taky chci povzbudit, že tak, jak ty situace příjdou, tak nejlépe, jak umíme a můžeme, činíme a to úplně stačí. Děti jsou vnímavé a cítí, že je milujeme, že máme o ně zájem. Ale rozhodně doporučuju kouknout se na záznam Duše K s Naomi Aldort, člověk objeví ještě úplně jiný úhel náhledu na věc, který stojí za zvážení a pátrání po jeho podstatě… 🙂 Taky se držte! 🙂 Marie

Ahoj Marie,
od začátku, co píšeš, vnímám, že máme lecos společného – od muzikantské rodiny (i když my jsme s mužem jen nadšení amatéři) přes podobné zkušenosti s dětmi a porody (starší dcerka zpočátku poměrně dost plačtivá, mladší syn naopak od začátku nádherně klidné miminko, první porod zdlouhavý, druhý nečekaná „rychlovka“) až po inspirační zdroje (koncept kontinua, N. A.). Tvůj poslední příspěvek mi také hodně připomíná naší situaci.
Mám mezi dětmi rozdíl 20 měsíců. Je to dost málo, a je to náročné, ale zase se těším (a věřím), že k sobě budou mít tak blízko, jako mám doteď já se svým o dva roky mladším bratrem, a jako má můj muž se svým bratrem, se kterým jsou od sebe rok a půl. Dopředu jsem se připravovala na to, že bude dcerka žárlit, ale ze začátku jsem nic takového nepozorovala. Naopak, byla z miminka úplně nadšená, když za námi přišla poprvé do porodnice, dokonce jí bratříček zajímal mnohem víc než já. Až po pár dnech doma do začalo – záchvaty vzteku kvůli sebemenší drobnosti, na bratříčka si vztek nevylévala, chovala se k němu pořád moc hezky, ale bylo na ní vidět, že je to pro ní hrozně těžké období. Bylo mi jí moc líto, několikrát jsem jí při tom, když to na ní přišlo, držela, a plakala s ní… Musel to být pro ní přecejen ohromný šok, že už není naše „jediná“, i když byla jinak už nějakou dobu velice samostatná (podobně jako Tyši vydržela přespávat u prarodičů, s hlídáním nebyl nejmenší problém…) Také mi bylo líto, že už spolu nikdy nebudeme mít tak těsný vztah, jako do té doby, než se synek narodil. Ale bylo jasné, že to jinak nepůjde. Že si to musíme odžít, ale že to není nic strašného, že se život mění, a my se musíme v našem vztahu posunout dál… Po pár dnech nejhorší záchvaty ustaly. Snažila jsem se být vždycky s ní, neposílat jí nikam pryč, prožít to s ní. Doteď se občas vzteká, ale už je to takové normálnější, vnímám to tak, že už je ta nejhorší fáze odpoutávání za námi. Náš vztah se opravdu docela změnil – třeba před narozením syna byla o dost víc navázaná na mě než na mého muže – teď je to tak půl na půl. Často jde dokonce radši rovnou za ním. Nemoci nás taky neminuly, a samozřejmě první, koho skolily byla právě dcerka. Doteď se to táhne, ale teď už je to zase spojeno spíš s fyzickou vyčerpaností nás všech (příliš mnoho koncertů, málo spánku, dodělávání školy – já), která je ale naštěstí vykompenzovaná radostí z toho, že se naše rodina začíná „usazovat“, a je nám spolu hezky. Přeju, ať se vám to období podaří také překonat, a máte se zase jen a jen dobře.

Anežko, ještě mi nějak teď došlo, že asi v průběhu mého psaní na babywebu se Ti taky narodilo druhé títko. Jestli jsem to tedy správně pochopila, moc Ti gratuluju a těším se, že je taky víc v pohodě, jako ta naše Julinka 🙂 Kdy se ta událost stala?

o měsíc starší samozřejmě: -)

Ahoj Gábi,
skvělé! Tak dlouho spí, to máš naprosto luxusní!!! Gratuluju! Jasně, že to je stresující pro novopečené maminky, neboj, až budeš mít druhé dítko, už tě to nevyvede z míry. Já odkývám vše své doktorce a myslím si svoje… Takže spokojenost na všech stranách :-)) Pamatuju si, jak s Tyšim vždy na každé kontrole doktorka řekla na začátku: Máte dost mlíka? Já že jo. A pak po zvážení: A nemáte moc mlíka? Já že akorát. A jednou, když byl Tyši trochu marod, tak nepřibral ukázkově a doktorka: A nemáte málo mlíka?… :-))) Mlíka se dělá tolik, kolik miminko potřebuje, informace mezi prsem a dítětem jsou naprosto spolehlivé, takže i když je miminko i nemocné, prso vysílá obranné látky. Doktoři dělají vše proto, aby člověk znejistěl a začal kupovat sunary a různé jiné medikamenty, hlavně, aby se posílil trh farmaceutickým firmám… Toby je nádherný a vypadá naprosto zdravě a spokojeně, takže buď úplně v pohodě 🙂
Ahoj Marie

Ahoj Marťo,
v mém případě dula nestihla k porodu dojet 🙂 Ale stálo a stojí to za to, že jsem se s ní poznala a nechala ji na mě působit 🙂 Moc doporučuju! Hodně záleží, na koho člověk natrefí a jestli proběhne nějaká dobrá rezonance mezi těhotnou ženou a dulou či porodní asistentkou. Určitě to stojí za pokus, máš ještě čas na to to podniknout, tak Ti fandím!
Děkuji také a třeba se někdy sejdem na nějaké akci 🙂
Přeju Ti, abys spoléhala intuitivně a s klidem na své tělo, které je dokonale stvořené k tomu celému procesu těhotenství a porodu! Hlavně pryč se strachy nejrůznějšího charakteru, všechno je určitě tak, jak má být…
Měj se krásně
marie

Ahoj Maruško,

děkuji za rady 🙂 Určitě dám vědět, jak jsem dopadla. Co jsem zatím zjišťovala, tak v Karlových Varech je porodních asistentek nebo dul málo. Určitě budu psát jak jsem pokročila a jaký byl porod. 🙂

Užívej si dětiček a papa Marťa