Klub těhulek

Ahoj Maruško.Já mám tu zkušennost,že co chci tak to se mi nesplní.Jak ty jsi chceš bonding,co nejdříve prcka u sebe,přirozený porod,atd.to jsem chtěla také.Ale jak se říká co čert nechtěl,příroda to zařídila jinak.Do dnes se z toho nemůžu vzpamatovat(syn se narodil 11.11.2011),že jsem rodila císařským řezem-špatný ozvy,pupečníková šňůra okolo krku a hlavy,zelená voda.Syna jsem viděla až po 10hodinách,protože jsem stihla nejvíce porodů a noc kdy sestry miminky na jip nenosí.Jinak jsem rodila v Kolíně a nevím jak kde tak chování sester jak se která vyspí-některá příjemná a některá také příjemná jak osina v pr…

Ahoj Aničko,
děkuju za info a postřehy! Můj syn měl taky novorozeneckou žloutenku, ale ta se velmi rychle vytrácela, takže mě pustili po třech dnech z porodnice, ale musela jsem ho ještě dávat na sluníčko doma – to ale stačilo. Je mi jasné, že na Neratovice můžou mít ženy různé názory, je to prostě o lidech. Když člověk natrefí na solidního lékaře i celý zdravotní personál, je to fajn. Ale všude se najdou i tací, co Ti život znepříjemní. Počítám se vším dopředu, nejsem nijak naivní. U minulého porodu se mi velice vyplatilo si bonding doslova vyběhat několikera návštěvama u všech možných lékařů včetně primáře. Výsledek byl skvělý. Tyši byl zamotaný do šňůry a porod jsem prožila jako něco velice těžkého a bolestivého, nadmíru, než jsem si vůbec představovala. Ale prostě jsem se s tím smířila a přijala to. Ale trvalo mi to pár měsíců po porodu, nebylo to hned. Život přináší spoustu nečekaných věcí a člověk musí počítat s tím, že vše bude probíhat třeba úplně jinak. A to taky v sobě v mysli nosím. Faktem ale je, že od prvního těhotenství jsem u sebe nalezla neuvěřitelnou sílu intuice a ta mě od té doby nezklamala. Intuitivně proto cítím a jsem klidná, že se nemám naprosto čeho bát – jak co se týče porodnice, tak průběhu porodu a zdraví děťátka. Tento pokoj v sobě samé je něco skvělého… Jsem za něj vděčná a těším se na to, že vše bude skvělé 🙂

Ahoj Gábi!
Mockrát děkuju za tak povzbudivá slova!!
Tohle je vždycky posilující přečíst si nebo poslechnout si, že to, co já považuju za přirozené, se mnohde ve světě tak i bere. Tady v ĆR jsou to boje snad furt s větrnými mlýny… Upřímně, porody nejsou to jediné, co mi příjde u nás tématem č.1. Poslední dobou jakmile otevřu noviny, kolikrát mám chuť emigrovat. Je tak skvělé vědět, že ve světě chodí různé věci jiným způsobem a že je nějaká šance, že i tady v Česku se věci postupně zlepší. Je to ale o lidech, a v těch jakoby byl zakořeněný u nás stále nějaký nezdravý růst v postojích, v myšlení – ať už se kouknu na zdravotnictví, školství, politiku (až hrůza), atd. Mým životním snem je v životě bydlet ještě taky někde jinde než tady a Tvoje slova mě v tom jen utvrzují… Ještě jednou děkuju za reakci a přeji Ti krásný život ve třech! 🙂

Ahoj Peťulo,
děkuju za informace a Tvé dojmy z Kolína!
Je mi líto, že Tvůj porod byl nakonec tak složitý, komplikovaný a že neproběhl podle Tvých představ! Myslím si, že tyhle situace nás mají něčemu učit, co ještě v životě potřebujeme znát, abychom byli šťastnější. tyhle zdravotní komplikace se samozřejmě nedají srovnat s tím, co Ti teď napíšu, ale např. u mě neproběhlo podle mých předtsav toto: Matyášek celý první půlrok probrečel, druhý půlrok to bylo o fous lepší. Je to osobnostně pro mě neuvěřitelně náročné dítě. Je chytrý, zábavný, krásný, zdravý, ale taky mnohdy ukňouraný, paličatý, dokonce nás s mužem drezůruje. Od roku a půl to začlo být konečně takové, že jsem si psychicky i dokázala oddychnout. Ale i tak ho, když koukám a poslouchám o kdejakých dětech mých známých, považuju za povahu velice náročnou a komplikovanou a přecitlivělou. Holt, je taky výsledkem nás dvou s mužem a v lecčem se není co divit :-))) Ale to chci říct, že jsme s mužem zažili a stále kolikrát zažíváme vypjaté situace, kdy velice těžko neseme téměř nedostatek osobního klidu pro nás samotné nebo pro nás dva. Proběhly různé situace, které byly tak vyhrocené, že jsme se pak musely začít učit věci řešit jinak, mít jiný postoj k nim, umět si nalézt svůj klid jinak než dřív. Postupně mi došlo, že Tyši se narodil taky právě proto, aby nás s mužem mnohem víc posilnil. Nebylo to zadarmo, není to zadarmo, ale pak to stojí za to, když ustojíme nějakou peripetii. Vím o mnoho ženách, co mají dítě či děti, jejichž chování a potřeby jsou opravdu ve srovnání s tím, co máme doma, naprosto v klídečku. Kolikrát jsem někomu takovému záviděla. Ale jakmile jsem to začla brát jako výzvu pro mě, pro to se měnit k lepšímu, má to najednou smysl a nějak se vnitřně měním a doufám k lepšímu 🙂 Snad… 🙂
Myslím si, že trápit se tím, že něco neproběhlo vůbec tak, jak ses těšila, je jen další tíha zbytečně na hrbu. Vím o čem mluvím, mám toho za sebou spoustu, čím jsem se trápila… Kéž tě to nějak povzbudí, protože je mi jasné, že mít špatné vzpomínky na porod je fakt jinak moc smutné… Ať se Ti daří a děkuju moc za psaní!

Májí,
myslím že se ti v Neratovicích bude líbit. Když jsem se tam tenkrát jela podívat a zjistit jak to tam může probíhat, tak mě první dojem z toho „domu“ úplně zrazoval, říkala jsem si : Bože v týhle barabizně má přijít na svět naše dítko, no to asi ne“ ale když jsme vyjeli nahoru, přivítala nás staniční sestra, byla milá, ale ne tak uměle jako jinde a odpovídala na naše otázky s klidem, bez žádných potutelných úsměvů, tak jsem měnila názor. Když sem se objednávala na první poradnu, tak jsem si říkala no snad nedělám chybu, ale pan dr. Budka byl neuvěřitelně milej, všechno se mnou probral naprosto v klidu, do poslední chvíle jsem doufala že porodím přirozeně ( všude jinde se po prvním císaři dělá automaticky císař znova) nezrazoval mě od mé myšlenky, jen chtěl abych se ještě několikrát objednala na UTZ aby bylo jisté že jizva porod vydrží. Nakonec mě ale jizva bolela a odhad byl zase 4kg mimčo, tak se šlo zase na císaře. Operoval mě dr Budka a dr Muška ( je to Slovák, trochu odrány, ale nemyslí to zle, snaží se aby všechno bylo výborně provedené) Při začátku operace si dokonce zpívali, bylo to jak z Dr. House, z člověka spadl kámen obav. Anesteziolog měl neuvěřitelně sexy hlas 🙂 , Po celou dobu pobytu se na mě chodily dívat dvakrát za den ale nikdy mě neotravovali, sestřičky byly milé a vstřícné, pomáhaly jak mohly, manžel chodil na návštěvy jak se mu to hodilo a nikdo mu neřekl že nejsou návštěvní hodiny a že tam nemá co dělat. Sestra Ptáčková je anděl, kterej jakýkoliv odběr, injekci umí udělat tak že o tom nevíte.
Doufám že budeš stejně spokojená jako já. Kdybych se jednou rozmyslela a chtěla třetí dítě tak nebudu přemýšlet o jiné porodnici….

Ahoj Marie, moc ráda čtu Tvoje příspěvky na Babywebu a nedá mi to, abych se nezeptala, jak to probíhalo s usínáním Tvého synka. Jednou jsi psala, že jsi zastáncem toto, aby miminko spalo s rodiči, že děti se pak samy dostanou do období, kdy se chtějí od rodičů separovat a budou spát samy. Máme 13ti měsíčního syna, který už skoro dva měsíce spí s náma, ve své postýlce od 8 měsíců neusne, jak se naučil stát na nožičkách, byl s ležením konec. Zkoušela jsem ho naučit v ní spát, ale víceméně stále si stoupal a tak se z pochování a pohoupání stalo usínání v náruči. Teď už v náruči nevydrží a z klína mi sleze doprostřed postele, kde se pak snaží usnout. Přes den usne jedině při kojení, večer taky nebo ho musím vzít do postele, kde ale leze, dělá přemety, stojky, až se doslova umlátí a usne třeba i za hodinu. Jakmile ho dám bdělého (i hodně unaveného) do postýlky, začne řev, nepomáhá lehnout si vedle něj, sednout k postýlce, chytit za ručičku, číst, zpívat písničku. Výsledek většinou byl naprosto vyčerpaný Dan a máma a usnutí u dalšího kojení. Problém je, že kolikrát se mi nepodaří ho přenést spícího z postele do postýlky, vzbudí se a chce z postýlky, takže ho dám zpátky do postele a to pak mám nervy, že spadne, protože v posteli dost cestuje. Nemůžu přece chodit denně spát v 20-21hodin. Takže když se pak v noci vzbudí na kojení, už ho do postýlky už nedávám a spí u nás až do rána, protože to bylo opakovaně s brekem. Vím, že teď se už nemůžeš dočkat miminka, ale kdybys měla čas, budu se těšit na Tvůj příspěvek – třeba to pomůže i někomu dalšímu, kdo má stejný problém. Spaní s dítětem je krásné, no někdy bychom rádi i trochu toho soukromí. Tak hodně štěstí k porodu!

Ahoj Včelko,
děkuju za milé přání! Neratovice byly opravdu skvělé rozhodnutí, vše podrobně napíšu v příštím týdnu… Sice jsme tam tak tak dojeli, ale pak i můj muž konstatoval, že jsem vybrala bezvadně, ačkoliv po cestě autem měl tendenci lamenovat, že jsme nejeli někam blíž :-))

Maruško, předně velká gratulace k narození Julinky! Ať vám krásně a spokojeně roste, myslím, že má velké štěstí, že má tak pozitivně naladěnou maminku 🙂 Knihu mám rozečtenou asi z poloviny a je rozhodně zajímavá a inspirativní. Krásně si napsala tu myšlenku o vnímání života a světa. Já s tím plně souhlasím, dítě je dar a myslím si, že je správné naplnit jeho potřeby tady a teď, když nás potřebuje. Ale přiznám se, někdy je to náročné! Možná jsou si naši chlapečci v lecčem podobní, podle toho, co jsi tady psala. Ten náš je hodně temperamentní, komunikativní a vyžaduje téměř neustále pozornost, takže kolikrát mi opravdu nedá ani vydechnout 🙂
Je mi jasné, že přijdou ještě mnohem obtížnější situace a budeme jim muset čelit, takže pak si na nějaké uspávání už ani nevzpomeneme.
Moc Ti děkuji za odpověď a přeju hodně radosti nejen z dětí. Jitka