Klub těhulek

Milá Jarko, moc gratuluji! Přestože jste nemohla být u porodu s manželem, myslím, že je skvělé, jak rychle a bez komplikací Váš porod probíhal. Ať jste zdraví a spokojení. Zvládla jste to očividně skvěle! Přeji hodně štěstí celé rodině. Kateřina

Milá Katko, moc Vám děkuju za krásná slova. Porod byl tak rychlý, že nebyl čas ani na paniku, ani na smutnění, že tam manžel není se mnou. Vlastně by mi asi ani nestihl být něco platný, na sále jsem strávila fakt jen pár minut. Spíše mě kvůli manželovi trošku mrzí ta doba po porodu, ty dvě krásné hodinky, kdy nemohl být se mnou a s Filípkem. Ale zase jsem byla aspoň klidná, že je doma s Honzíkem a že není důvod dělat si tak starosti o Honzíka (což bych si asi dělala, kdyby byl s kýmkoli jiným). Nakonec jsme se shodli, že to takhle bylo vlastně optimální. A navíc, i kdyby byla Kateřina v Praze, byl to takový fofr, že bychom stejně nestihli využít její pomoci. Zkrátka to mělo proběhnout právě takto. 🙂

A Filípka si teď užíváme všichni doma.

Mějte se krásně a ať vám poslední týdny těhotenství hezky ubíhají 🙂

J.

Ahoj Deniso, tedy, s tou přípravou jsi to vzala opravdu vážně! Ale je fakt, že je lepší být připravená v klidu než potom stresovat, že něco nestíháš tak, jak bys ráda. 😉

A s tím nákupem „zbytečných vymožeností“ – zrovna monitor dechu jsem u donošeného zdravého dítěte taky vždy považovala za zbytečnost, a nakonec jsme ho s Filípkem v porodnici měli na prvních 24 hodin povinně. Plodová voda byla prý trochu zakalená, tak chtěla mít dětská lékařka jistotu, že je miminko hlídané. A já jsem asi dvakrát nebo třikrát dělala zbytečný rozruch, když jsem Filípka vyndala z postýlky a zapomněla monitor vypnout (stávalo se to běžně i na jiných pokojích, jak jsem si všimla). Tvoje rozhodnutí pořídit monitor domů plně chápu, myslím, že bych ve vaší situaci postupovala stejně, pro klid duše, jak sama píšeš. My jsme dnes na základě kontroly u pediatričky koupili kojeneckou váhu a vážíme před a po kojení. Ne že bych měla málo mléka, ale Filípek docela často zvrací, a od minulého týdne nemá skoro žádný přírůstek váhy, tak abychom mohli zkontrolovat, že je jeho denní dávka dostatečná a nebude třeba to nějak zásadně řešit. Věřím, že to bude dobré a reflux se časem upraví sám, aniž by to mělo nějaký vliv na prospívání. A investice do váhy taky nelituju, i kdybychom ji používali jen pár týdnů, tak pro moje uklidnění, že Filípek nestrádá, je to k nezaplacení.

Tak ať Ti jde následné žehlení hromádek miminkovského oblečení hezky od ruky, a nezapomeň i na odpočinek 😉

Měj se krásně, J.

Štěpánka je moc statečná, podstupuje léčbu, chodí na chemo do Thomayerovy nemocnice a s partnerem to zvládají naprosto obdivuhodně. NA FB je docela velká skupina na její podporu, a tam Štěpánka pravidelně přispívá a dává zprávy o tom, jak se jim všem daří. Hýří optimismem a má pořád dobrou náladu. Myslím, že se s tím vypořádává opravdu statečně.

Ahoj Deniso, doufám, že máš v Motole přístup k internetu 🙂 Moc držím palce a myslím na Tebe a na chlapečka, ať to všechno dobře zvládnete, porod je bez komplikací a následná péče v neonatologickém centru prvotřídní 🙂 Držte se!

Ahoj Deniso, (i ostatní maminky, které sem zavítáte) 🙂

aby to nevypadalo, že je u nás doma vždy všechno sluníčkové a růžové… Občas je nějaká scéna, většinou když Honzík nechce přistoupit na to, že je potřeba poslechnout mámu nebo tátu, postaví si hlavu a za žádnou cenu nevyhoví. A tak je u nás občas trochu Itálie, až si kolikrát říkám, že se musí sousedi dvit, co se to přistěhovalo za divochy. Hrozné je, že jsem cholerik a snadno vyletím, a Honzík to má přesně po mně. Takže když kvůli něčemu ječí on, vytúruje to i mě a pak ječíme oba. Ale když se emoce přeženou a my se zklidníme, je zase fajn a i přes to, že jsou mu teprve dva roky, dokážeme si o tom pak „popovídat“. Včera zrovna byla takováhle scéna kvůli tomu, že jsme měli Filípka zachumlaného na velkém polštáři na gauči, odpčíval po kojení, a Honzík si usmyslel, že bude na gauči skákat, tahat Filípka za ručičky a mačkat mu bříško. Snažila jsem se mu napřed trpělivě vysvětlit, že potřebuju, aby nechal miminko v klidu odpočívat, ale když to ani na popáté nehodlal vzít na vědomí, byla z toho scéna plná křiku. Ach jo. Ale pak jsem s ním odešla do ložnice a když přestal vřískat, vysvětlovala jsem mu to celé znovu, měla ho přitom na klíně a chovala ho, aby věděl, že ho pořád máme rádi a nic se v tom nezměnilo… Nevím, jestli to k něčemu je, jestli mi rozumí a chápe, co se mu snažím sdělit slovy i nonverbálně, snad cítí, že je pořád naše zlatíčko a milujeme ho, i když zrovna zlobí… Ale ustát ty situace s klidnou hlavou, to prostě zatím nezvládám, a šestinedělí v tom určitě taky hraje svou roli. Na zítra jsem nám naplánovala bezva den, kdy se s Honzíkem užijeme, co to jen půjde – ještě večer zadělám těsto na perníčky a zítra se do toho spolu pustíme. Věřím, že takhle vědomě trávený čas jen nás dvou bude pro něj dobrý signál, že se maminka nevěnuje jenom miminku, a navíc že to patlání v těstě bude pro něj i zábava. A pokud á sám zájem, zapojujeme ho s manželem do péče o miminko – s oblibou Honzík Filípka koupe. Stojí na schůdkách u vaničky, ráchá si ruce ve vodě společně s Filípkem a zatímco já Filípka koupu a omývám, Honzík mu vodou polévá bříško a kolínka. Je až neuvěřitelné, jak přitom dokáže být jemný a opatrný (a o to víc pak nerozumím tomu, proč jindy Filípka dost necitlivě tahá nebo mačká). Pak s tatínkem vylije vaničku do velké vany a uklidí ji na místo. Je vidět, že je na sebe pyšný, jak nám pomáhá. Snad se nám podobných situací a rituálů povede během dne najít co nejvíc.

Jak řešíte vztahy mezi sourozenci a jak mezi ně dělíte svůj čas? Docela by mě zajímalo, jestli máte nějaké osvědčené strategie nebo hry, při kterých je vám všem dobře a děti se navzájem nemusejí vnímat jako konkurenti. Děkuju za postřehy a tipy 😉

Jarka

Ahoj Jarko,

moc děkuji za upřímnost ohledně toho „vybuchování“. Aspoň vím, že v tom nejsem sama 😀 Jsem totiž podle popisu úplně stejná cholerická časovaná bomba. Nic nic nic a pak bum a bouchnu i kvůli blbosti. A naše malá beraní palice mi to vůbec neulehčuje, protože po zlém to s ní rozhodně nejde. A navíc už mi začala nastavovat pěkné zrcadlo, že někdy reaguje stejně, jako já na ní. A to se pak nestačím divit. Případně podobně jako já ji ona okřikuje brášku. A já se musím moc držet, abych ji nevynadala, jak to s ním mluví, když vím, že to má ode mne. No máme se od těch našich dětiček stále co učit.

Užívej si mazlení a muchlování se svými miláčky a co nejmíň nervů a zlobení přeju! Zuzka

Ahoj Zuzko,

děkuju za tvůj příspěvěk 🙂 Taky mě těší, že nejsem sama, ale samozřejmě vám všem přeju, ať je to víc v klidu než s rachotem 😉

S tím zrcadlením máš úplnou pravdu, děti jen dělají to, co vidí u nás. Naštěstí i v těch milých a pozitivních věcech, nejen když se vztekáme a rozčilujeme. Honzík se třeba naučil bravurně používat slovo POTŘEBUJU. Hodně často ho totiž slyší ode mě, když od něj něco chci – snažím se nedávat mu nějaké příkazy nebo zákazy, ale prostě mu říct, jak to mám a co bych potřebovala. A on pak pronáší úžasné věty jako „Maminko, počebuju papat koláček posím.“ A tyhle momenty si ohromně užívám 🙂

Mějte se s dětmi krásně 🙂