Těhulka LIVE! Veronika (9): Pochyby nad pohyby

Každý den ráno a večer malá řádí. Hlavně večerní představení pod mým pupkem se stala naší oblíbenou zábavou. Tom s uchem na vzdouvajícím se břichu poslouchá kotrmelce své dcery v děloze. Pouštíme různou hudbu a zkoumáme vztah mezi hudebním žánrem / nástrojem a aktivitou miminka. Zpíváme kánon a chechtáme se, až se mi celá ta těhotná hora třepe. Jednou večer se ale mimi-show nekoná. Uvnitř je ticho. Zaraženě na sebe s Tomem hledíme. Zkoušíme osvědčené triky: hudba, tleskání, houkání na břicho hlubokým hlasem, kakao. A nic. Ten večer rozpačitě nahradila naši obvyklou zábavu televize. „To je v pohodě,“ utěšujeme se navzájem nejistě. Jdeme spát.

Uplynuly dva dny. Snažíme se o tom s Tomem moc nemluvit. Žádné velké kopání se pořád nekoná. Když se hodně soustředím, cítím nějaké vrtění nebo škrundání – ale zdaleka ne tak silně jako předtím. Taky to můžou být jen pohyby trávicího traktu. Nevím. Možná je něco špatně? Nebo je to normální a my se jen zbytečně stresujeme? Když jsem se o svých obavách zmínila kolegovi z práce, zeptal se na zvláštní otázku, o které přemýšlím: „Ty jako matka nemáš takové to pouto se svým dítětem? Víš, takový ten šestý smysl. Copak nepoznáš, jestli se něco děje?“ Nemám. Nepoznám. Možná jsem špatná? Možná jsem normální a jen mě ta otázka ještě víc zbytečně stresuje? Dokáže dnešní civilizací obroušená žena vůbec navázat podobné spojení se svým dítětem – slyšet, co si myslí, vnímat, co cítí?

Od úvah, které nikam nevedly, jsem (po mírném naléhání Toma) přistoupila k činům. Použila jsem VIZITKU.

Než budu pokračovat dál, musím se aspoň stručně zmínit o VIZITCE. Když jsem šla někdy ve 13. týdnu poprvé ke své doktorce Evě, její sestřička Alžběta mi na konci návštěvy podala VIZITKU se slovy: „Mobil mám 24 hodin denně u sebe. Volejte ve dne v noci, v pátek i svátek. Jakmile se bude něco dít nebo se budete chtít na něco zeptat, vůbec se neostýchejte.“ „Pche, to tak. Už teď si užívám mimořádnou péči a ještě budu někoho otravovat,“ pomyslela jsem si tenkrát. A nahlas se (ne bez ironie) zeptala: „Už vám takto někdo volal?“ Jen se pousmála a zopakovala, ať jí neváhám zavolat. Strčila jsem si VIZITKU do peněženky s myšlenkou, že ji rozhodně nepoužiju kvůli nějaké blbosti. Nejsem žádná hysterka.

Jsem hysterka. Pár dní necítím výrazné pohyby a už porušuji slib, který jsem dala sobě i VIZITCE. Jenže bych se pochybnostmi asi vnitřně užrala. Do další prohlídky zbývalo 14 nekonečných dní! Rychle vyťukám číslo, a než si celou akci rozmyslím, milá sestřička Alžběta už mi po konzultaci s doktorkou Evou domlouvá rychlou prohlídku na ultrazvuku: „Určitě to nic nebude, v této fázi těhotenství je to naprosto normální. Ale pro vaši duševní pohodu bude lepší, když se na mimčo podíváme.“ Omlouvám se, váhám, zlehčuji důvod svého telefonátu, svádím své obavy na Toma, nakonec se nechávám přesvědčit. Uvnitř jsem totiž strašně ráda, že se brzy utvrdím v tom, co tuším. Že je všechno v pořádku.

Nakonec jsme se domluvily, že přijedu hned. Opouštím nedokončenou práci a rychle sedám na metro. Doktorka Eva je báječná. Přetahuje svou pracovní dobu, jen aby mohla další přeopatrné mamině uklidnit nervy. Na ultrazvuku se má Anitka čile k světu. Vyplazuje na mě jazyk. Jsem šťastná a trochu se stydím. Koktám omluvy. Eva mě ujišťuje, že nejsem první ani poslední (což mě vážně uklidní, ale možná mě chtěla jen potěšit). Vycouvám z ordinace a s úlevou volám Tomovi, kterému jsem o celé rychloprohlídce ani nestihla říct. Raduje se se mnou. Ještě ten večer začíná znova naše oblíbené břišní představení. Následující den dokonce prokope naše holčička celou noc. Asi nám to chce vynahradit. V duchu si slibuji, že VIZITKA už zůstane až do porodu hezky v peněžence. Teda snad…

Tak zatial. Vaše V.

Pohled tatínka

Ahoj. Jmenuji se Tomáš. Vždycky, když jsem přemýšlel o období, kdy bude moje žena těhotná, předpokládal jsem, že já budu ten vyklidněný a nad věcí. A mým úkolem bude pomáhat překonat své drahé polovičce strasti tohoto období. Záhy jsem však zjistil, že s tímto předpokladem už nemohu dále pracovat. Mám pocit, že situace, se kterými se během těhotenství setkáváme, prožívám stejně intenzivně jako ona. Někdy dokonce ještě hůř, což mě překvapuje o to víc. Nejspíš je to dáno i tím, že se snažím být zapojený do všech procesů, které s těhotenstvím souvisí.

Například teď řeším, jak se manželka stravuje. Dříve to bylo: Snídaně žádná, masu se vyhýbala, a když už si náhodou zašla na teplé jídlo do kantýny v práci, dala si v 90 % jen rýži s univerzální hnědou omáčkou. V poslední době proto většina telefonních hovorů (když si voláme během pracovního dne) obsahuje otázky: „Cos dnes jedla? A co si ještě dáš?“ Večer a o víkendech se snažím vařit o sto šest, připravuji krabičky a společně se cpeme. Výsledkem je pak sice zlepšení stravování Vevu, ale zároveň to má velký dopad na přírůstek mé váhy, který je přímo úměrný mé snaze zlepšit náš jídelníček. Ale s tím se jako s vedlejším efektem v těhotenství musí počítat.

Přesto – nebo možná právě proto – mám pocit, že teď s Vevu prožíváme skvělé období. Už teď máme oba k našemu dítěti silné pouto a moc se těším (a zároveň si nedokážu představit), jaké to bude, až se Anitka narodí.

TOM

Veronika právě prožila 23. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?

Chcete dostávat každý týden obrázek zobrazující přesně váš týden těhotenství s podrobným popisem, jak se vaše miminko vyvíjí? A k tomu spousty praktických informací souvisejících s aktuálním týdnem vašeho těhotenství? Je to jednoduché. Zaregistrujte se zde a je to. Každý týden vám ve schránce přistane Zpravodaj Babywebu šitý na míru vašemu týdnu gravidity!

Naše těhulka LIVE! Veronika užívá Femibion. Přečtěte si více o kyselině listové.