Těhulka Live! Tereza: Zase „těhu v běhu“

Jmenuji se Tereza, je mi 31 let. V létě jsem se vdala za skvělého muže, který chtěl dítě o něco více a o něco dříve než já :-). Mojí vášní je cestování a lezení po horách. Procestovala jsem půlku světa, žila v Kanadě i v Praze a usídlila se v Podbeskydí. Na dítě jsem se necítila nikdy připravena a nejsem jedna z těch žen, které to berou jako náplň svého života. Třeba mi to mlíko na mozku změní :-). Teď mi zbývá pár měsíců se na novou roli připravit.

Zdroj: Tereza Milatová

V Praze jsme vyřídili, co jsme potřebovali. Nějaké předobjednávky do obchodu, ale !hlavně! kadeřníka. 🙂 Konečně mi u Dominika zmizel ten skoro čtyřměsíční odrost a Tomáš přestal vypadat jako zálesák. Náš nový vzhled mohl ovšem za pozdní start z Prahy směrem domů – až kolem deváté hodiny večer. Ještě jsme si udělali zajížďku pro kamaráda fotografa v Brně, který nás v úterý bude fotit v DOVu. Rozuměj v Dolní oblasti Vítkovic. Nikdy v Ostravě nebyl, takže industriální prostředí začínajícího fotografa zajímalo a my budeme mít hezké fotky. Párové – nikoli těhotenské. Těch budu mít až až.

Focení byla sranda a myslím, že jsme si ho všichni užili. Nejvíc nás samozřejmě bavilo dělat kraviny a vylézt na vše, co šlo, případně tančit uprostřed ulice nebo na sebe dělat ksichty. Fotek bylo mraky, tak to musíme nějak promazat. Tom po zásahu kadeřníka, v bílé košili vypadá jak seladon a je děsně sexy. Hádám, že Trevor bude po něm. Snad bude i gentleman po něm. 🙂 Domů jsme se dostali dost pozdě oba dva dny. Zase mě dostihla těhotenská únava, kterou jsem řešila dospáváním přes den. Naštěstí to jde.

Ve středu měl být poslední krásný teplý letní den. Domluvili jsme se s Tomem, že si zajdeme na popracovní procházku na Čantoryji. Moje tempo je teda velmi „vražedné“. Funím do kopce jako lokomotiva, ale užívám si krásného počasí a přírody kolem. To mě neskutečně nabíjí a taky chvilky klidu ve dvou, kdy můžeme do nekonečna probírat témata, která nemají rozuzlení. Výbavu pro mimino zatím moc neřešíme ani jeden. Jediné, v čem máme jasno, je kočár. Chceme Thule Urban Glide 2. Je to terénní trojkolka, která vyjede snad úplně všude. S vaší (nebo spíše) naší pomocí samozřejmě. Pohon na kočáry jako na golfové vozíky zatím nevymysleli. Nějaký hluboký research jsme nedělali. Já si přečetla pár recenzí, ale hlavně jsme využili toho, že výzkum dělali Maru s Martinem o rok dřív a my měli možnost si ho vyzkoušet, tak proč vynakládat další úsilí?! Měla jsem představu, že vše nakoupíme z druhé ruky. Jenže Bazoš nemá zrovna velkou nabídku kočárů tohoto typu a když, tak ho pořídíte o litr levněji než na Heuréce. No, zatím vyčkáváme. Naštěstí korbu máme přislíbenou půjčit, takže přece jen nějakou kačku ušetříme.

Možná vypadám jako držgrešle nebo jako někdo, kdo nechce pro své dítě „jen to nejlepší“, ale opravdu mi přijde zbytečné utratit statisíce za vybavení, které nevíme, zda využijeme anebo víme, ale na pár měsíců nebo prvních let. Něž jsem se přestěhovala do naší díry u Třince, tak jsem nedisponovala ani televizí, ani sedačkou, radši jsem si kupovala letenky. Teď televizi sice máme, ale protože ji měl historicky Tom a sedačku jsme koupili hlavně z důvodu, aby na ní mohly spát návštěvy. I proto jsem se ve čtvrtek chtěla zúčastnit workshopu o udržitelnosti. Konkrétní téma – co doopravdy potřebuje dítě. Kolik sad oblečení ke startu nachystat? Potřebujeme všechny ty hračky, kolotoče nad postýlku, atd.?Doufala jsem, že mi tato akce odpoví. Jenže! To bych si ji musela dát dobře do kalendáře na správnou hodinu. Dorazili jsme totiž hodinu po začátku a zvládla jsem už pouze konec a diskusi. Tady jsem se aspoň mohla doptat na dotazy, které mi kolovaly hlavou. Hlavně plíny – furt řeším (hlavně v hlavě, protože nic nekupuju) plíny. Chtěla bych aplikovat nějakou kombinaci látkových plín a jednorázových ekologických (dobře rozložitelných plín). Nepředstavujte si mě jako nějakou šílenou ekobio matku – to určitě nejsem, ale přemýšlím o odpadu už delší dobu. Na kalich na menstruaci nedám dopustit už x let, pravidelně nakupuju v bezobalovém obchodě, protože jednak mi ty plasty přijdou opravdu zbytečné a pak ty potraviny jsou mnohdy daleko kvalitnější než v supermarketu. Možná máme štěstí, že ten u nás v Třinci vede Reňa, které na kvalitě taky záleží. Každopádně nechci vyplodit další tuny odpadu za dva roky Trevora, takže nějakou kombinaci určitě zkusím. Až budu vědět jakou, tak se podělím.

Z workshopu jsem valila rovnou do Brna, protože jsme se rozhodly s Maru jet někam na výlet “do tepla”. Požadavky byly, aby nás tam pustili a jet tam, kde jsme ani jedna ještě nebyla. Takže docela oříšek. Nakonec nejlépe vyšlo Porto z Vídně. Tři dny brunchování, degustování vína (chudák Maru, musela to vždycky všechno za mě dopít), pohody a procházek. Žádné “musíme”. Prostě pohoda a klid. Počasí sice bylo lepší v ČR, ale o to více jsme mohly šlofíčkovat. 🙂