Těhulka Live! Tereza: Poslední týden v práci

Jmenuji se Tereza, je mi 31 let. V létě jsem se vdala za skvělého muže, který chtěl dítě o něco více a o něco dříve než já :-). Mojí vášní je cestování a lezení po horách. Procestovala jsem půlku světa, žila v Kanadě i v Praze a usídlila se v Podbeskydí. Na dítě jsem se necítila nikdy připravena a nejsem jedna z těch žen, které to berou jako náplň svého života. Třeba mi to mlíko na mozku změní :-). Teď mi zbývá pár měsíců se na novou roli připravit.

Zdroj: Tereza Milatová

Ufff…a je to tady! Poslední týden v práci. Tedy v mém fulltime jobu, který mě slušně živil, ale taky mě docela slušně prudil. Práce už bylo obecně méně, takže teď už jen vše sesumarizovat kolegovi, který za mě přebírá zakázky a vyložím si nohy hore. Anebo taky ne – uvidíme. Taky konečně snad vyřeším nějaké ty věci pro Trevora. Nemáme vlastně nic nachystané. V hlavě jsem si akorát přehrávala, zda chystat pokojíček anebo se na to vykašlat (stejně bude spát asi nějakou KRÁTKOU!!! dobu s námi). Máme 3kk. Potřebujeme pracovnu/pokoj pro hosty. Hodně pracujeme doma a máme hodně hostů. 😀 Nechce se mi ho zatím vzdávat. Mám dvě kamarádky, co plánují mimino vystrčit hnedka do svého pokoje. Terka rodila teď – no, počkám dva týdny a pak jí napíšu, jak se jí to daří.

Vzhledem ke korona době mám smůlu a žádné rozloučení s kolegy z práce se nekoná. Vlastně jsem pořád dřepěla na home office a neviděli jsme se věky. Třeba nachystám nějaký vánoční večírek, až se to uklidní. Mně je vlastně celá korona ukradená, když už jsme “to” měli, ale někteří ji berou hodně vážně a někteří dokonce hystericky, tak nebudu schválně provokovat.

Poslední týden v práci se mi ještě fajně předělil svátkem. Je krásně, takže fičíme jak jinak než na kopec. Do 15 km ještě pořád ujdu, a dokonce prý moje tempo není špatné, že mě kamarádi uklidňují, ať radši zpomalím. Přes naše beskydské kopečky jsme nakonec nachodili opravdu něco málo před 15 km a já už byla fakt unavená, ale happy, že jsem byla v krásné podzimní přírodě.

Nevím, zda jste měli někdy problém s bolestivostí bradavek ještě v těhotenství a speciálně na kopci (při vyšší fyzické aktivitě v přírodě), ale mě tento problém provází prakticky od 4. měsíce, když jsem se vydala do Tater. Jak je jim trochu zima, tak bolí a to dost. Hodinu nebo dvě a nic s tím nejde udělat. Naučila jsem se převlékat ze zpoceného do suchého okamžitě, masírovala, zahřívala, hnětla, ale ani toto jim nepomůže. Jen má ze mě okolí prdel. Nakonec mi to nedalo a probrala jsem to s doktorem. Ten mi vysvětlil, že prsa se v těhotenství vlastně dovyvíjí a díky těmto změnám se v chladu mohou dostat do křeče a v té setrvají, než to prostě samo nepřejde, i několik hodin. Takže s tím vlastně sama nic neudělám. Prý to po porodu zmizí, ale to zase budou bolet z jiných důvodů. No prostě je to hell a život je nefér. Chlapi musí pouze snášet naše nálady nebo teda Tom aspoň ty moje, protože jsem přesvědčena, že některé ženy kvůli radosti z nadcházejícího mimina tiše a pokorně trpí.

Poslední dva dny jsem dovyřídila v práci všechny papíry. Došla si pro žádanku o mateřskou dovolenou, poslala na mzdovou účtárnu, podepsala prodloužení pracovní smlouvy a volala na vozový park, kdy mám předat svoji milovanou služební oktávku. Bude mi po ní smutno, ale zase budu drandit s naším Tornantem (dodávkou). Někdo používá těhotenský pás do auta, já zatím nemám potřebu. Klasický pás mě netlačí, takže to neřeším a řízení mi nevadí. Asi i to může být způsobeno poměrně malý břichem. I tak ovšem začínám mít problém se zapínáním bund a jak přituhuje, tak mi začíná být kosa. Objednala jsem tedy těhotenský flaušák i se vsadkou na nošení Trevora. Bohužel mi vůbec neseděl, takže jsem ho poslala zase zpátky. Docela drahá sranda na pár měsíců. Snažím se najít něco na Vinted, ale velké prošívané bundy se mi nelíbí a dvojku a více se mi platit nechce. Naštěstí mě zachraňuje mikinový kabát, který mám jen na zavázání, ale uvidíme na jak dlouho ještě.

Holky mě přidaly do krokovací výzvy, takže víkend trávíme jak jinak než na procházkách. Moje super soutěživá povaha mi samozřejmě nedá a hodinky z ruky prakticky nesundávám. 15 000 kroků, což je přibližně 12 km na den, dělá problém i mně, protože každý den nemáte prostor se jen procházet. A když to jeden den neujdu, tak pak druhý už nejsem schopná dát 30 000 jako ty netěhotné… Tomík mě naštěstí krotí a trpělivě vysvětluje, že nemusím vždycky vyhrát. Když se ovšem večer před spaním rozhodnu chodit do kolečka po ložnici, protože mi chybí už jen 639 kroků toho dne, tak se už ani nesnaží mi to vymlouvat. 🙂