Těhulka Live! Tereza: Porod

Porod. Jaká jsem měla očekávání? Velká. Jak to dopadlo? Úplně jinak než má očekávání. Bála jsem se? Ani ne… nejdřív. Pak už trochu jo. Ale vše postupně. Myslím, že tento týden si zaslouží rozepsat po dnech. Bylo to výživný, ale dopadlo tak, jak mělo. Náš syn je na světě!

Pondělí, den první

Jdu na kontrolu do porodnice, už třetí nebo vlastně čtvrtou, s pocitem, že furt máme čas, protože sice “přenáším”, ale do 42. tt, jak jsem se z chytrých knih dozvěděla, to vlastně přenášení není. Takže jsem klidná a stále věřím, že si Trevor najde ten jeho správný čas. No, paní doktorka na to měla jiný názor. Prohlédla mě a s ledovým klidem mi oznámila, že bych měla přijít zítra na příjem na vyvolávačku. Tohle jsem nečekala. Docela mě to šoklo a rozbrečela jsem se hned v ordinaci. Nebyla jsem připravená na tuto variantu. Chtěla jsem, aby si mimino vybralo svoji cestu samo. Mohla jsem tento příjem samozřejmě odmítnout, ale co to přesně znamená, že mimino v děloze už nepřibírá? Obvolala jsem obě dvě mé kamarádky – porodní lékařky, svého gynekologa a vše s nimi probrala. Po těchto rozhovorech jsme se s Tomem dohodli, že tedy zítra nastoupím do porodnice. Byla jsem už z toho ale docela nervózní a nemohla jsem pořádně spát.

Úterý, den druhý

Ve špitále jsme měli být kolem osmé. Byla jsem vzhůru dost brzo, takže jsem si vše nachystala, provedla důkladnou hygienu, zkontrolovala tašku do porodnice, nasnídali jsme se a vyrazili. Byla jsem pořád dost nervózní, ale přesvědčená, že dělám správnou věc. Vzali si mě tedy na příjem a Tomáš měl zůstat na chodbě. Všichni byli velice milí. Porodní asistentka Iveta se mnou prošla všechny nutné papíry a pak mě přišel vyšetřit lékař. K mému překvapení to byl přesně ten, kterého jsem si celé měsíce přála potkat – machr na hypnoporody minimálně v MSK. Nervozita mě rázem opustila, zavtipkovali jsme si a vše probrali. Já dostala pocit, že je rázem všechno tak, jak má být. Přešli jsme na porodní box, kde už pustili i Toma za mnou a započali jsme s indukcí – odborný název pro vyvolání – tableta vložená do pochvy pro přípravu porodních cest. Někdy stačí toto a porod se sám rozjede. To bohužel nebyl můj případ. Odpoledne jsem dostala další dávku a čekali jsme. A čekali a čekali. Celé úterý to byla relativní pohoda. Sem tam mě bolelo v podbřišku nebo v kříži jako před menstruací, ale stále se nic nedělo. Nic moc se dole nepřipravovalo. Byli jsme dokonce schopni s Tomem zkouknout poslední Marvelovku a po 10. večer jsem ho poslala domů se vyspat. Tušila jsem, že se asi nic moc nestane. A i kdyby, bydlíme celé 4 minuty od porodnice. To by stihl.

Středa, den třetí

Noc nebyla nic moc. Sice jsem neměla kontrakce jako takové, ale “menstruační bolesti” byly na tolik silné, že jsem toho moc nenaspala. Ráno se s další tabletou (nebo půlkou – to už nevím) zhoršily natolik, že jsem chtěla “něco na bolest” a volala hystericky Tomovi, ať už za mnou dorazí. Snad už něco přijde. Po píchanci jsem ale byla “jako zelenina” (tak to nazval Tom), úplně oblbnutá a celé dopoledne jsem jen pospávala. Trochu oběda jsem natlačila násilím. Musím konstatovat, že v porodnici byly obědy docela dobré. Jen snídaně a večeře byly tak trochu jiné “gastroporno”. Rohlíky s hnusnou paštikou nebo třeba se šunkou standard (rozuměj asi 60 % masa), ale já jsem na jídlo frňa. Pokračovali jsme odpoledne další částí tablety. To už se zase vyměnil personál a přišel si mě shodou okolností zkontrolovat Tomův kamarád z golfu. Furt nic. Večer jsme probírali strategii. Kontrakce stále nepravidelné. Stahování dělohy necítím nebo se mi prostě nestahuje. Máme dvě možnosti – počkat nebo dále podpořit oxytocinem. Probíráme s Tomem a já upřímně nevím, jak se rozhodnout. Podvečer jsem strávila prodýcháváním nepravidelných kontrakcí střídavě ve sprše, ve stoje, v kleče. Už to bolelo dost nebo jsem už prostě byla unavená, ale děložní hrdlo se furt netvářilo. Začala jsem se bát. Dát si oxytocin a jít do toho po hlavě? Jak dlouho to může trvat? Zvládneme to do půlnoci nebo třeba dalších 12 hodin? Byla jsem vyčerpaná a nedovedla jsem si představit, že budu dalších x hodin v bolestech. Další varianta byla čekat. Vlastně zase v bolestech. Byla by to další noc, kdy se nevyspím a ráno budu zase ještě více grogy. Pár hodin jsme počkali a pak se rozhodli pro oxytocin. Bolesti mi najely téměř okamžitě. Docela nesnesitelné. Po chvílí jsem volala po epidurálu. Mohlo být třeba 10 večer. Ach to pak byla úleva. Bylo to jako zázrak. Dokonce jsem usnula. Bohužel jen na chvíli, protože mě probudila třesavka. Tomáš spal na žíněnce na zemi vedle mě. Volala jsem sestru, zatím bylo vše v pořádku, vlastně mi nebyla ani zima. Nahnala jsem Tomáše ke mně do postele, aby mě uklidnil. Zase jsem na chvíli usnula, ale to už jsem celá hořela. Ozvy Trevora šly nahoru. Teplota 39,2. Paralen nepomohl.

Čtvrtek, den čtvrtý

Přeměření teploty asi v jednu ráno. Nehnula se ani o píď. Mimino stále ozvy v červených číslech. Už jsem toho měla dost. Byla jsem vyčerpaná, bála jsem se o mimino, i o sebe vlastně. Chtěla jsem to mít za sebou. Docela rychle mi docházelo, že už to asi “normálně” nepůjde. A taky že ne. Přišel doktor a řekl, co už mi bylo jasné. Jdeme řezat a já souhlasila. Císaře jsem se bála. Celé těhotenství. Nechtěla jsem ho hlavně kvůli sobě, protože to je velká operace, ale teď už mi to bylo všechno jedno. Chtěla jsem, aby byl malý v pořádku, abych já to zvládla a hlavně jsem chtěla, aby tohle všechno už prostě skončilo.

Epidural jsem měla zavedený, takže jsme vzbudili Toma, který odpočíval na zemi a šli jsme se přesunout na sál. Tam mě napíchali vším možným a mohli jít na to. Ráda bych zdůraznila, že veškerý tým, který se o mě staral, byl naprosto skvělý a profesionální. Na sále jsme si dokonce zavtipkovali. Potřebovala jsem odvést pozornost od toho, co se děje za plentou. Tom mě držel celou dobu za ruku. Naštěstí to netrvalo dlouho a my uslyšeli dětský pláč. Neskutečně se mi ulevilo. Mimino vzali na kontrolu a ošetření, kde byl Tomáš celou dobu s ním a kontroloval situaci nebo se aktivně podílel na tom, co se dělo. Pak mi ho donesl na sál a seznamovali jsme se ve třech, zatímco mi zašívali břicho.

7.1. 2021 v 1:44 se nám narodil Tony Milata. Všechno dopadlo dobře. 

Pak už Tomáše poslali domů, Tonyho vzali na novorozenecké oddělení a mě na JIPku. Vůbec jsem nemohla usnout. Napěchovaná adrenalinem jsem byla celá nesvá a taky na JIPu všechno furt pípalo, měřili mi tlak, dávali infuze atd. Ve čtyři ráno mě odvezli na “normální pokoj” šestinedělí. Měla jsem štěstí, vyšel na mě jednolůžák. Nechtěla jsem, aby se nám mimina na vícelůžáku navzájem budila. Stejně jsem nemohla zabrat. Pořád někdo chodil a něco kontroloval, měnil infuze, brali mi krev. Pak přišla paní doktorka z novorozeneckého, aby mi poreferovala, že náš chlapec je v pořádku. Pak přišel pan doktor kontrolovat mě. Měla jsem vysoké CRP, takže nějaký zánět. Rovnou jsem dostala antibiotika. Na bolest jsem nic nechtěla, byla jsem “hrdinka”. No, v posteli to ještě šlo.

Kolem 8. ráno mi přivezli spícího Tonyho a my se seznamovali v posteli. Zanedlouho dorazil i dojatý Tomáš  a pokračovali jsme v seznamování. Byl to zvláštní pocit. Nepřišlo takové to “wow”, neskutečný nával lásky, ale věděla jsem, že je můj a že se o něj musím postarat a já jsem chtěla. To bylo důležité. Hlavně pro mě.