Těhulka Live! Tereza: Newborn focení

Za této “super” covid situace jsme se rozhodli pro focení doma. Stejně ateliéry nefungují. Byla jsem ráda, že se nemusím nikam štrachat. Pořád jsem byla bolavá a s miminem se mi nikam nechtělo. Cesta do pražského stejně zavřeného ateliéru nepřipadala v úvahu. Zajedeme do Fotopromě.cz až bude Tony více připravený cestovat a v Praze budou otevřené kavárny! Jak já bych si dala dobré cappucino z porcelánu!!!

O fotky jsme tedy poprosili Tomovu sestřenku fotografku Janu Kawulokovou, která má neuvěřitelně krásné fotky dětí. Asi proto, že je sama máma a na svojí Helence “dělá pokusy.” 🙂 Tonyho jsme nakrmili, připravili a následně si zahrál na “reklamní” miminko, protože hodnější snad ještě nebyl. Mohli jsme si ho převlíkat, jak jsme chtěli a stále spinkal. Já jsem se po více jak 2 týdnech nalíčila a v tu ránu jsem si připadala, jako filmová hvězda! Focení jsme si všichni užili a máme krásnou památku do kalendáře. 

Tomášovy narozeniny jsem málem zasklila. Pořád jsem měla v hlavě začátek ledna a on je má přeci AŽ! 21. No ještě, že mu rodiče přáli s předstihem. Díky mým kontaktům jsem měla ze dne na den upečený dort od Zdravého Mlsouna, objednané Garmin hodinky, aby si mohl trekovat běhy s kočárkem, potisknuté golfové míčky Tonyho jménem a datem narození, aby měl s čím v létě vyhrávat turnaje a objednanou slavnostní večeři z nejlepší restaurace v Třinci – Terry. Dárky dostával během celého dne. Dort ke snídani, míčky odpoledne u focení a večeři jsme si dali jako rande doma. Dokonce jsem na sebe navlíkla šaty. Naše reklamní miminko už ale nechtělo tolik spinkat, ale i tak to byla pro nás událost. Murphyho zákony prostě fungují. 😉

V tomto týdnu jsme taky poprvé vyrazili na procházku. Pro mě to byla akce srovnatelná skoro s dovolenou. Po více než dvou týdnech jsem šla ven! Wow! K tomu ještě neskutečně krásné západy slunce a spící Tony v našem skvělém terénním Thule kočáru. Konečně jsem měla pocit, že začínám pomalu zase “žít.” Jizva mě ale po procházce docela bolela. Ušli jsme 4 kilometry po vesnici a já si pak musela lehnout. Břicho jsem měla jakoby napuchlé. Na povrchu vypadala jizva zahojeně, tak jsem ji zkoušela masírovat, jak doporučovaly kamarádky, též se zkušeností s císařem.

V sobotu jsem se vzbudila a jizva hnisala a já v ní měla jakoby “krátery”. Alespoň v mých očích to byly krátery! Vyděsila jsem se pořádně a tak si nadávala, že jsem si to způsobila sama procházkou a masáží. Po poradě s doktorem jsem vyrazila na pohotovost. Mám v jizvě lokální zánět, který musí ven. Naštěstí mě uklidnili, že zánět není tak hrozný a že nepotřebuju antibiotika. Taky mě ujistili, že jsem si hnisání nepřivodila svým chováním, ale prý 4 km není normální procházka. To tedy nechápu, protože jsem se ptala, zda se mám chovat nějak speciálně kvůli jizvě, a při propouštění z porodnice mi řekli, že ne. Pan doktor na pohotovosti mi ale vysvětlil, že 4 km nejsou standard. No prostě mám asi jiné standardy! Jizvu mám co nejvíce nechat dýchat a mazat betadinou, což v praxi znamená nahatá ležet na posteli a nechat se obskakovat. No, s dvoutýdenním miminem to zkuste. 😀