Těhulka Live! Tereza: Mlíko došlo!

Měla jsem nastavené v hlavě, že chci kojit, ale když budu mít nějaký problém a nepůjde to přesně podle mých představ, nebudu se z toho hroutit. Kolem sebe jsem měla různé případy a vždy děti mých kamarádek rostly pěkně bez ohledu na to, zda dostávaly mateřské mléko nebo umělou výživu. Tento mind set jsem měla ovšem v hlavě za předpokladu přirozeného porodu. Nebo tedy porodu poševní cestou. Po císaři jsem to “hrotila” víc. Nejsem si jistá, zda to bylo opravdu císařem anebo hormony, ale chtěla jsem Tonymu dát to nejlepší, co můžu, když už se mu nedostalo bakterií pro imunitu u porodu. Takže jsem kojila a byla jsem přesvědčená, že vše funguje. 

První dny až týdny doma byly pro mě obecně dost těžké. Hlavně psychicky. Musím říct a poděkovat babičkám, které mi dělaly neuvěřitelný servis, a manželovi, který byl doma, co to šlo. Babičky vařily, přebalovaly, podávaly mi Toníka do postele na kojení, protože jsem se byla schopná sotva zvednout z postele nebo z gauče a sezení bylo pro mě jednoduše prostě “pain”. Střídaly se u nás, aby se mi jizva dobře zahojila a já mohla odpočívat po náročném porodu. Nedokážu si představit, jak bych to zvládala bez nich, protože i tak jsem brečela. Brečela jsem několikrát denně. Protože jsem nebyla vyspaná. Protože jsem byla zavřená doma. Protože brečel Toník a já mu nebyla schopná pomoct. Protože jsem si připadala jako “mlíkomat”. Protože jsem se bála, že takhle to už bude na furt – zavřená s dítětem doma, kterého mám furt na prsu a nedostanu se ven, než mu bude deset. Asi jsou to klasické šestinedělní výkyvy nálad a hormonů, ale já jsem se fakt bála. Věděla jsem, že se mi změní život, ale “tohle” jsem si společně se zmiňovanou hormonální náloží nedovedla představit. Vlastně ty první cca 3 týdny mám celkově dost v mlze. 

Toník se budil co 2 až 3 hodiny. Jeli jsme klasický kolotoč – přebalit, nakojit, uspat. Měli jsme “zakázáno” od paní doktorky chodit zatím ven. Naštěstí jsem na to nebyla sama. Ale chyběla mi společnost nebo jít na procházku. Každý večer jsme si vyplivnutí lehli s Tomem k seriálu a v devět večer šli spát. 

Od víkendu Toník začal víc plakat a my tím pádem méně spát. Připisovala jsem to prdíkům. Četli jsme různé rady, chytré knihy, dělali masáže, chovali, houpali, jen abychom ho uklidnili. Nic moc nezabíralo. Myslím, že nakonec vždy usnul vyčerpáním. A i my jsme usnuli vyčerpáním. Taky jsem měla problém v noci po kojení zabrat. Podvědomě jsem se bála, za jak dlouho zase bekne, a já budu muset vstát a kojit. A taky vydával zvuky ze spaní. Máme sice monitor dechu, ale i tak jsem ho chodila kontrolovat, protože jsem se bála, zda se mu něco neděje. Vždy vypadal jako klidné spokojené spící miminko, ale ty zvuky byly jako od zvířátka. Nikdy jsem neměla tvrdé spaní, ale spát potřebuju relativně hodně, takže tyto “zvířecí” zvuky mi k tomu nepomáhaly. A zase jsem brečela. 

V úterý jsme byli na kontrole u paní doktorky. Krom vtipné historky, jak mě i vybavení ordinace Tony pokakal, nás paní doktorka moc nepotěšila. Za týden přibral jen 50 g a prý by měl přibrat 200 až 300 g. Už mi bylo naprosto jasné, proč plakal. Žádný prdy ani neklidné miminko. Měl prostě hlad. Paní doktorka nás objednala do laktační poradny na druhý den, abychom zjistili co a jak.

Jak jsme přišli domů, dala jsem na rady kamarádek a instagramu a zavřela se nahatá s nahatým Tonym do postele na celý den a přikládala. A přikládala. A přikládala. Prakticky jsem ho měla u prsu nonstop. Poptávka přece generuje nabídku, jak se dočtete ve všech chytrých radách na internetu. Věřila jsem, že tato metoda zvýší objem mléka. Nejedné kamarádce to pomohlo.

Tony usnul konečně v 6 večer. Asi bych řekla, že možná víc vyčerpáním než spokojeností. V 9 se vzbudil a měl hlad. A v mých prsou ani kapka. Tomáš donesl odsávačku. Nic. Nula. Mléko došlo! Malý vřeštěl. Měl hlad a já ho neuměla nakrmit. Cítila jsem se bezmocná a zase jsem brečela. Nutrilon jsme doma neměli, abychom se k němu zbytečně unáhleně nepřiklonili, ale teď jsem toho litovala. Nonstop lékárna v Třinci není. Možná je až v Ostravě. Naštěstí jsem měla v paměti, že můžu kdykoliv volat na novorozenecké do třinecké nemocnice. Uřvaná jsem sestřičce vysvětlila situaci a ta nám s neobyčejnou laskavostí zařídila “lahvičky nutrilonu poslední záchrany” k vyzvednutí. Uff, za půl hodiny jsme měli spokojené miminko. Byla jsem neskutečně šťastná, že už netrpí hlady!