Těhulka Live! Tereza: Kilimanjaro versus porod

Tak dneska mi začala nová etapa mého života. Úplně jiná než kdykoliv předtím. Nebylo to stejné, jako když jsem si sbalila kufr nebo dva a odletěla na chvíli na Nový Zéland anebo na neurčito do Kanady. Tehdy jsem sice letěla sama, ale nebála jsem se. Teď jsem naopak sama nebyla a bojím se. 🙂 Byli jsme tři. Wow. Už nejsem samostatná jednotka, která se musí starat jen sama o sebe. Už jsem matka. Wow. Já a matka. Jsem fakt zvědavá, kdy mi to dojde. Že to tříkilové miminko, které mi nosí cca co tři hodiny na kojení, je můj syn a já se o něj budu starat. Ne do 18, ale celý život. Je to mazec.

Zatím je na novorozeneckém oddělení, protože pomalu nejsem schopná vstát z postele. Nedovedu si představit, že bych ho měla přenést jen ten metr a půl do postele k přebalovacímu pultu. Nevstala jsem, dokud sestra po asi dvanácti hodinách od porodu nezavelela, že musím do sprchy. Byla jsem fakt ráda, že byl zrovna Tomáš u mě. Vstát z postele pro mě byla obrovská challenge. Dokonce jsem přemýšlela, jestli  pro mě bylo náročnější slézt minulý rok Kilimanjaro nebo tento “nešťastný typ porodu”, jak ho později nazval pan doktor. No Kilimanjaro “bolelo” jen asi 9 hodin, tohle bolelo a ještě bude bolet déle. Do sprchy jsem nakonec došla. Tomáš mě ale musel podpírat. Byla jsem slabá a bála jsem se narovnat, protože jsem měla pocit, že mi jizva musí “rupnout”.

Měli jsme u sebe Tonyho až do večera, ale jakmile Tomáš odešel, nechala jsem ho novorozeneckým sestrám, protože jsem měla problém starat se sama o sebe, natož o bezbranné miminko. Sestřičky byly skvělé. Pomohly mi zkontrolovat kojící techniku a odpovídaly na všechny dotazy. Ze začátku jsem měla samozřejmě jen mlezivo, ale Toník měl tak silný sací reflex, že si určitě “vytáhl” tolik, kolik potřeboval.

Bradavky mi začaly trpět velice brzo. Vytvořily se mi na nich něco jako puchýře, které pak začaly krvácet. Byla jsem sice vybavena Purelanem, který mi poradila si vzít Maru, ale i tak to bolelo dost. Každopádně si myslím, že Purelan mi zachránil bradavky aspoň na tu úroveň, že bolest byla snesitelná.

V sobotu už bolest jizvy byla snesitelná a Toníka mi přivezli ráno s tím, že už mi ho nechají na pokoji. Měla jsem radost a byla jsem zvědavá, jak to budeme spolu zvládat. Celý den byl fajn. Přišel za námi Tomáš a já si umyla vlasy. To byl pro mě highlight dne! Nikdy jsem neměla tak slastný pocit ze sprchy, jako ten den. Dokonce ani po 6denní túře na Kilimanjaro. Tomáš byl s malým skvělý! Myslím, že mu to šlo lépe než mně. Určitě nebyl tolik nervózní a bolavý, ale měla jsem pocit, že mu to jde tak nějak “samo”. 

To, že jsem brečela každý den a často, jsem tak trochu čekala. Někdy to bylo štěstím, někdy dojetím, jindy vyčerpání a strachem. Ovšem v noci mě to dostalo. Měli jsme spolu strávit první noc. Tony mi ale nešel utišit. Asi jsem vypadala zoufale a vyčerpaně (jakože jsem byla), a tak mi sestra nabídla, že si ho na noc zase vezmou. Cítila jsem se trochu provinile, ale nakonec jsem souhlasila. Usnula jsem na pár hodin, než mi ho donesli na kojení. Kolotoč se opakoval a nakonec jsem opět souhlasila, aby si ho sestry vzaly na další část noci. Byla jsem vyčerpaná. Místo toho ale abych spala, jsem brečela. Bylo mi líto, že nejsem schopná utišit svoje dítě a sestry ano. Doslova jsem vzlykala několik hodin v kuse. Nemohla jsem se uklidnit. Připadala jsem si naprosto neschopně. Ach ty hormony! Takový nával emocí jsem opravdu nečekala.

Ráno mě všichni uklidnili, že je tento stav normální a že v šestinedělí takhle řvou všichni. Nechápala jsem, že se nedokážu ovládat. Přes den už to bylo mírně lepší, ale začali jsme Tonyho vážit před a po kojení, abychom věděli, jak jsme na tom s mlíkem. Asi díky náročnému porodu a mé únavě to nebyla žádná hitparáda. Já už jediné, co jsem chtěla, abychom šli další den domů. Aby mě už nebudily ženy, které jsem slyšela rodit přes otevřené okno nebo cizí miminka z jiných pokojů. A taky jsem se chtěla přitulit k manželovi. Nebýt na “to všechno” sama. 

Celou situaci jsme řešili se sestřičkou Katkou, která byla současně laktační poradkyní. Mléko se prý tvoří nejlépe při odpočinku. Po zvážení všech faktorů jsme se dohodly, že mi dají 12 hodin o samotě, abych se dala “do kupy”. Protože malý neměl problém se přisávat a my nechtěly, aby měl hlad, dostal trochu umělého mléka.

V pondělí ráno jsme byli 4. den od porodu a po obou vizitách (mojí i jeho) propuštění domů. Skvělá zpráva byla také, že jsem nakojila 50 ml podle tabulek, vše vypadalo růžově. Měla jsem velkou radost a byla jsem nabitá optimismem!

Za dva dny jsme šli na první kontrolu k paní pediatričce. Ta nás taky ubezpečila, že Tony je zdravé miminko a vše vypadá v naprostém pořádku. Jen si máme dávat pozor na přibírání.