Těhulka LIVE: Loučím se, bylo mi s vámi dobře

Ještě jednou vám moc děkuji, s některými z vás si píši i nadále a ráda. Děkuji vám za to, že jste se v některých chvílích, jak jste se občas přiznaly, neubránily slzám dojetí, to když jsme s Nicolkou něco zvládly, a zůstávaly jste s námi, když nám nebylo nejlíp.  A protože nedovedu jen říct ahoj, dovolte mi malé ohlédnutí za tím naším společným příběhem:

Budu maminka!

Že budu maminkou jsem se dozvěděla týden před pohádkovou svatbou. Myslela jsem, že mě v životě nemůže nic porazit. Všechny moje sny se splnily. Brala jsem si chlapa, kterého jsem milovala, a miminko se nám povedlo dřív, než jsme se stačili rozkoukat. Byla jsem nejšťastnější nevěsta pod sluncem.

Jste v pořádku?

První návštěvy u gynekologa byly taky jak z hloupého romantického filmu: „Miminko je v pořádku, maminko, opravdu nemáte žádné potíže?“ slýchávala jsem při prvních kontrolách. Jasně že nemám – považovala jsem to za samozřejmost. Skoro jsem nepřibírala, no pravda, ranní a pak i odpolední a později i noční nevolnosti mi pomáhaly udržet linii na uzdě. No, brala bych milosrdnější dietu.

Nemilosrdná rána

Až…Až jednou „můj“ doktor nezvykle mlčky a mnohem déle než jindy prohlížel ultrazvuk. Byly to nekonečné minuty, hlavou mi proběhlo leccos.. „Nelíbí se mi jeden ukazatel, zvyšuje riziko výskytu Downova syndromu.“ Prásk! Kdybych neležela, asi bych se skácela. To není možné! Moje holčička a Downův syndrom?! To se nedá vůbec poznat, co cítí máma, která se dívá na spokojeně schoulené a nic netušící miminko ve svém těle, na miminko, které od první tečičky na ultrazvuku bezmezně miluje, a přitom slyší tak pekelná slova.

Modlila jsem se ke všem

Zoufalství, beznaděj a pak…už jsem se jen modlila k Pánu Bohu, Přírodě, Andělu strážnému a slibovala vše na světě, jen aby ten můj uzlíček byl v pořádku.  A k tomu se přidala ta mučivá otázka: proč právě já a moje dítě? Otázka, na kterou nelze najít odpověď. Pronásledovala mě několik týdnů až do vyslovení té další věty, která mě opět postavila na nohy: „Miminko se mi líbí, jsem spokojený s jeho vývojem, ukazatel vůči Downovu syndromu je v pořádku,“ prohlásil doktor a já bych ho nejraději objala. Pořád dokola jsem mu děkovala, až se rozesmál. Asi jsem byla srandovní, ale moc dobře věděl, jak mi je a já zase dobře věděla, že ten kámen, co mi spadl ze srdce, byl i jeho.

Sladké těhotnění? Kdepak!

Pár sladkých týdnů budoucí maminky jsem si pak doslova vychutnávala, až na nějaké smutné události doma, ale o tom nemám sílu mluvit. A taky si myslím, milé spolumaminky, že už jsem toho na vás nasypala dost. Ještě než jsem se stačila rozloučit v práci a jít spokojeně těhotnět a připravovat výbavičku, přišlav sedmém měsíce další rána: „Průtok krve pupečníkem je snížený, miminko je nedostatečně vyživováno. Budeme je velmi pečlivě sledovat a pokud to bude nutné, dostane léky na dozrání plic a bude muset ven.“ Věta, po které jsem se zase dala na modlení. Utěšovala jsem se, že v sedmém měsíci je to skoro hotový človíček a že to už zvládne. Ale při pohledu na ultrazvuk, když jsme viděla, jak se ten můj drobek spokojeně mrská a přitom mu každým dnem hrozí, že o své bezpečí přijde, se mi srdce svíralo.

Pořád jen děkuji

Malá Nicolka je ale bojovnice a taky si myslím, že snad matka Příroda vyslyšela mé zoufalé prosby a holčička to zvládala v podstatě až do termínu porodu. Císařským řezem – to pro jistotu, aby nebyla vystavena zátěži, jakou běžný porod je – asi čtrnáct dní před regulérním termínem. A co já vím, vždyť ty výpočty nikdy úplně nesedí, třeba už byla „dopečená“. Vlastně určitě, protože když se to moje ZDRAVÉ – nikdy se tohoto slova ve spojení se svým dítětem nenabažím a nikdy si už nic jiného nebudu přát – miminko narodilo, bylo sice drobnější, ale v pořádku, brzy jsme zvládly kojení a domů jsme šly už pátý den.

Za to všechno ještě jednou děkuji svému doktorovi, Přírodě a také vám, milé spolumaminky. Vaše slova mi v těchto chvílích moc pomáhala. Přeji proto vám všem, ať jste se svými dětmi šťastné a prožíváte jen radostné chvíle.

Vaše Gábina s Nicolkou