Tchyně, švagrová, a ty druhé „matky“– požehnání nebo problém?

Musíme si uvědomit, že dítě nemůže pochopit rozmanitost a složitost našeho světa. Jeho svět je prostý a jednoduchý, točí se kolem rituálů a neměnných pravidel, která mu nastavuje právě ona „matka“. Tou může být táta, babička, chůva, děda, strýc, teta, pečovatel, au pair a samozřejmě – biologická matka.

Existuje obecná pověra, která říká – mrtvá tchyně dobrá tchyně. Tedy lidová moudrost vnímá, že jiné ženy mohou být ve výchově problémem. Neexistují však žádné poučky ohledně tet, babiček, sestřenic, sester, švagrových, nevlastních neteří, vlastních neteří, dcer vlastních i nevlastních, pratet, prapratet… každý si dokážete seznam doplnit. A jsou problémem? Odpověď je překvapivě snadná: nejsou. Tedy – pokud jim to nedovolíte.

Co je rodina?

Budeme-li pátrat po definici rodiny, záhy zjistíme, že existuje cosi jako primární nebo základní rodina, kterou tvoří pouze ti nejbližší – Matka a otec a všechny v domácnosti žijící děti. Pak existuje též rodina širší, složená z celého příbuzenstva, které poskytuje podporu, občas hlídá, jezdí se k nim na návštěvy, však to znáte.
Trochu zvláštní je situace, když třeba bydlí v jednom bytě s primární rodinou někdo z prarodičů. Záleží pak samo sebou na míře participace jednotlivých členů rodiny – ve většině případů, které jsem pozoroval, takoví lidé do primární rodiny patří.

Stanovení hranic

Tolik tedy povšechný pohled na rodinnou strukturu. Můžeme přikročit k vlastnímu tématu. O tom, zda jsou jiné ženy v rodině (ale i muži, nechápu, proč je z toho vyjímat) problémem či nikoliv, rozhodujeme my sami. V psychologii existuje nesmírně zajímavý termín – hranice. Objevuje se v mnoha podobách a prolíná se i do předmětu našeho zájmu. Ve všech dynamických systémech, a rodina je dynamický systém par excellance, je důležité hlídat hranice vztahů. Pokud se vám podaří pohlídat hranici, za níž „pouštíte“ ostatní dovnitř rodiny, o to spokojenější a harmoničtější vztahy budete mít. Věc se sice jeví jednoduše, ale není.

Černá můra

Zkusme nějaký příklad z praxe: dejme tomu, že se vám čerstvě narodilo miminko, vy i váš partner se po týdnu společně stráveném v porodnici vracíte domů. Otevřete dveře od bytu a…. zjistíte, že máte nově vymalováno, nový nábytek, novou koupelnu, novou příčku a za ní nový dětský pokoj celý v nové roztomilé růžové barvě.
A v novém obývacím pokoji v novém křesle sedí stará tchýně (nebo tchán, nebo teta, nebo….). Usmívá se na vás a raduje se, jaké máte krásné nové miminko, které vám sebere a vrátí, až se jí bude chtít. Vysvětlí vám, že se o vaše dítě dokáže postarat lépe, a že je vlastně štěstí, že vám to tady celé přestavěla, a, což je neuvěřitelná náhoda – vybylo i místo na malou komůrku, kde bude bydlet ona. A to se vám určitě hodí, protože stejně nejste s to se o potomka odpovědně starat.

Salámová metoda

Myslíte, že je to situace nesmírně absurdní a nemůže se stát? Má odpověď zní: HaHa. Nikoliv takto okatě, ale takové věci se dějí. Už vás slyším: „chacha, já bych s ní zamet“, nebo „to dovolí jenom trouba“, nebo „nesmysl, proč nás pan autor tak houpe?“
Podobné příhody se stanou, ale to není v tuto chvíli pro nás úplně podstatné. Nás zajímá, co uděláte v takové situaci vy. Tedy lépe řečeno, co skutečně uděláte, nikoliv co si myslíte, že uděláte.
Popsaná situace se neodehraje během jednoho odpoledne, a proto s velkou pravděpodobností podlehnete.
Je to metoda precizně popsaná v seriálu „Jistě, pane premiére“ (pro znalce: jde o epizodu Velký plán). Říká se tomu salámová metoda – po malých kouscích nakrájíte salám, tedy dosáhnete svého – nejprve častější návštěvy, tohle změnit, udělat tohle…. Však víte.
Podstatou však není chování oné osoby, ale vaše. Když se dokážete srozumitelně ohradit, máte vyhráno, pokud ne, máte smůlu.

Peklo hned nebo pořád

Zkušenost říká, že máte v zásadě dvě možnosti: buď bude peklo hned, nebo pořád.
Abych to přeložil do srozumitelné řeči. Všichni naši blízcí, koneckonců i my sami, se stále snaží o co největší komfort svůj i náš. Občas však mohou přehnat to, co my sami si přejeme a chceme. A když tak učiní, my jim to neřekneme, protože je nechceme urazit. Raději mlčíme a ve snaze neublížit ubližujeme sobě. Hrůza, co? No, nedá se nic dělat, občas musíme být sami za sebe, protože ti druzí (nebo Ti druzí?) se také starají sami o sebe.
Kdo se tedy postará o nás? My? Inu, kdo jiný? A že se rozčilují? To je jejich právo, nikoliv naše vina. Pokud dokážeme unést zlost druhých, můžeme se vyrovnat i s naší vlastní zlostí. To je ale klišé, co? Omlouvám se, nic lepšího mne nenapadá.

Takže: Chcete mít dobrou tchyni? Chovejte se slušně, nikoliv podlézavě. Ona to pochopí, nic jiného jí nezbývá, chce-li se vidět s vaším potomkem. A mít bezvadnou tchýni? Bože, to je víc než bezva. Chcete to zkusit? Tak hodně štěstí.