Tátové, vzhůru na sál!

Ženy k porodu dnes doprovází v podstatě kdekdo, naposled například kdesi ve Španělsku odrodil svou vlastní matku šestiletý chlapec. Téměř podobným extrémem je doprovod tchýně, neboť i takové věci se dějí, na sálech nechybí ale ani sestry, babičky, kamarádky a možná není daleko doba, kdy bude slavnostně přestříhávat pupeční šňůru třeba trenér basketbalového týmu, jehož je rodička členkou.

Křtitel s nůžkami

Vždy jsem se považoval za teoreticky dostatečně vybaveného tatínka, věděl jsem, že těhotenství je rozhovor a těhotný je vždy pár, nejen žena, věděl jsem, že těhotenství není nemoc, a také jsem věděl, že u porodu své ženy prostě budu, i kdyby čert na koze jezdil. Zároveň mi ale bylo jasné, že tohle nemusí být univerzálně platné pravidlo, protože obecně muže nemá moc smysl do něčeho nutit, a o přítomnosti u porodu to platí dvojnásob. Skutečnou podporu může totiž ženě poskytnout jen ten, kdo ji na porodní sál doprovázet opravdu chce a touží být od prvních okamžiků se svou rodinou. I takový tatínek by však měl být poučen.
Osobně kupříkladu nepovažuji přestříhávání pupeční šňůry za bůhvíjaký zážitek, i když ho někteří lékaři s až překvapující samozřejmostí nabízejí. „Neotvíráme přece obchoďák, nekřtíme loď,“ mumlal jsem si pro sebe, když jsem s díky odmítal podávané zkrvavené nůžky a snažil se vnímat pokud možno co nejméně detailů. Nejen proto považuji za zlaté pravidlo především heslo: Mužovo místo je u hlavy.

Před pikolou, za pikolou (nikdo nesmí stát)

Mnozí tátové totiž v návalu entuziasmu přecení své síly a důsledky bývají někdy nemilé. Obvykle k nim bohužel patří především ztráta sexuální apetence, protože zážitek z porodnice až příliš silně překryje vše ostatní, co může ženino lůno nabídnout. Tichá podpora s vískáním vlasů a pohled upřený tamtéž je tedy přesně tím, co by měl muž na porodním sále nabízet a zároveň vyhledávat. Pravda, existují i otcové typu zuřivého reportéra, kteří na své předem připravené kamery a fotoaparáty zaznamenávají vše od prvního stahu až po porod placenty, ale já jsem věděl předem, že k takovým nepatřím. Nicméně právě takoví nadšení tatínkové jsou hrdými vlajkonoši a propagátory přítomnosti mužů u porodu a své snímky nezapomenou přinést na žádnou rodinnou oslavu (ženy se za ně vpravdě malinko stydí a z porodu si pamatují především to, jak manžel překážel doktorům při práci).

Rodící muž

Snad ještě horším typem může být tatínek – zdravotník, který je mnohdy tou nejaktivnější osobou v celé nemocnici, a nešetří dobře míněnými radami a postřehy. Já jsem měl zpočátku pocit, že svou ženu musím chránit především před zlými zdravotními sestrami, které jsem si představoval jako Velkou sestru z Přeletu nad kukaččím hnízdem, ale naštěstí se ukázalo, že mé obavy byly liché. A tak jsem se mohl v klidu ponořit do role exponátu muzea voskových figurín. Přinejmenším jsem nepřekážel, nepatřil jsem k neoblíbeným a během samotného porodu si mě nikdo moc nevšímal. Zpětně jsem zjistil, že si sice z onoho vrcholného okamžiku příliš nepamatuji, ale alespoň jsem neomdlel a nepřidělával tak svému okolí další starosti.
Ovšem hned ve vedlejší místnosti byl otec-rodička, jehož hlasový projev místy dokonce přehlušil výkřiky jeho vlastní ženy. Muž hekající, skákající na balónu, poulící oči a prodýchávající své neexistující děložní svalstvo je typem, který sice působí jakožto oddaný a sdílející partner, ale zrovna u něj si nejsem tak úplně jistý, jestli třeba neměl zůstat alespoň na první poločas doma. Nemám sice ženskou psychiku, ale umím si představit, že zuřivě rodící chlap příliš klidné zázemí v cizím prostředí nemocnice nevytváří.

Tátové na střídačce

Vždy naštěstí existují kompromisy. Nikde není psáno, že muž doprovázející svou ženu k porodu se od ní nemůže hnout od prvního do posledního okamžiku! Je-li takový budoucí tatínek zároveň milovníkem hokeje, moc dobře ví, že každý správný hráč potřebuje střídat. Zápas bývá především u prvorodiček poměrně dlouhý a vyčerpávající a tak i on musí šetřit své síly a uklidit se na střídačku – ta může být stejně dobře na chodbě před porodním sálem jako i v přilehlé hospůdce na náměstí.

Pravdou totiž zůstává, že pevnou a jistou oporu bez zaváhání své rodící ženě poskytne jen málokterý muž. Snad někde hluboko ve svém podvědomí totiž tušíme, že kdybychom měli rodit my, muži, lidstvo by zřejmě docela rychle vyhynulo. U prvního porodu své ženy jsem tedy byl, a vytrval jsem. Porod byl dlouhý a náročný, a tak jsem jí po dvaceti třech hodinách mohl infúzi s glukózou jen závidět. Když jsem jel k porodu našeho druhého dítěte, nespěchal jsem. Žena byla v porodnici, já jsem očekával další celodenní martyrium. Nahrávaly tomu i zprávy od ošetřující lékařky a nechtěl jsem spěchat, abych neskončil i s autem v příkopě jako správný otec-nervák, který se jen stěží dokáže soustředit. Cesta byla z místa našeho bydliště docela dlouhá, protože v nemocnici, jejímž jsem dosud zaměstnancem, jsme v rámci pudu sebezáchovy rodit odmítli (některá zařízení s nálepkou Baby Friendly Hospital ji skutečně nemají zbytečně).

A tak se stalo, že se Baruška narodila ve chvíli, kdy jsem brázdil noční dálnici a poslouchal sentimentální melodie. Bylo mi to líto, navzdory všem předsevzetím jsem to jednoduše nestihl. Mé ženě to bylo taky líto, ale potom se objevila i přívětivá tvář mého zpoždění: Ona měla klid a mohla si druhý porod v klidu užít bez ohledu na okolí a já jsem zjistil, že někdy je prostě příjemné přijít k hotovému. Nechat věci přirozeně plynout a třeba i být u porodu po porodu – co když zrovna tohle může být cesta k rodinnému štěstí?