Tátové, buďte aktivní

V čem je role otce při výchově dětí jiná než role matky?
Při přednáškách používám takovou pomůcku. Jmen uje se to tři A, která znamenají autonomii, autoritu a agresi. To jsou takové tři základní otcovské kompetence.

První A je autonomie.
Od okamžiku, kdy se dítě narodí, začíná se postupně oddělovat od matky. Nejdříve se oddělí fyzicky, potom se vzdálí i emočně. V tomto separačním procesu je táta hodně důležitý. Měl by dítěti citlivě pomáhat stavět se na vlastní nohy, měl by ho podpořit v tom, že dokáže věci samo. Pro ženu je těžké dítě pustit, protože je s ním svázaná pomyslnou pupeční šňůrou. Je zajímavé, že v porodnicích často stříhají pupeční šňůru tátové. On je to takový symbolický okamžik. Šmik. Ty jsi ten, kdo odděluje dítě od mámy.

Druhé A je autorita.
Samozřejmě je to určité schéma, ale přece jen v rodinách je většinou otec ten, kdo má větší autoritu. Ono to souvisí i s jednou zdánlivě jednoduchou věcí. Táta je prostě fyzicky větší a tak má v očích dítěte větší moc a sílu než máma. Autorita je důležitá, ale nikoli ta, která trestá a zneužívá, ale zdravá autorita, která nastavuje hranice. Někdo si spojuje autoritu s tresty. Já rozhodně ne. Myslím si, že v podstatě lze vychovávat bez trestů právě tím, že držím pevné hranice a jsem schopný s dítětem od mala vyjednávat, co je možné pro mě, pro něj a pro naši rodinu, a co už ne.

Třetí áčko je agrese.
Táta je hodně důležitý v tom, aby nezablokoval agresivitu ve svých dětech, a tím nemyslím jen u kluků, ale i u holek. Rozhodně se neztotožňuji s tím, že agrese je fuj. Agresivita je normální, je dobrá třeba k tomu, aby se člověk vymezil, řekl tohle ano, tohle ne, nebo aby něco prosadil. A tátové by měli tuhle sílu kultivovat. Tátové třeba často podporují své děti ve sportu, což je velmi vhodná forma agrese. Taky je fajn, když se třeba táta s dětmi pere. Děti si tak zkoušejí sílu, vnímají, že je někde protisíla, že někdo někdy zvítězí, někdo někdy prohraje a je to takové nenápadné učení se pravidlům. Protože i agrese potřebuje pravidla. Když je nemá, tak je potom patologická.

Jak hodnotíte určitý trend, kdy se částečně smazává rozdíl mezi mužem a ženou? Jaký vliv to má na rodičovství?
Žijeme v době, kdy se mění definice ženské a mužské identity, hodně se to relativizuje a mixuje. Už nemáme jasné opěrné body toho, co přísluší mámě a co tátovi. Z hlediska rodičovství to je spíše výhoda: rodiče jsou zastupitelnější, flexibilnější… Když třeba žena vydělává více než muž a muž je doma s dětmi, tak proč ne, když jim to tak vyhovuje a když to psychicky i partnersky zvládnou. Zároveň si ale myslím, že určitá část té životní zkušenosti je nepřenosná, že hranice mezi pohlavími úplně setřít nemůžeme a pokud se mužské a ženské role úplně prohodí, je to pro děti matoucí. Určitě bych dal přednost tomu, aby se v prvním roce života o dítě starala v prvé řadě máma.

V čem je jiná role otce dcery a otce syna?
I pro syny i pro dcery je táta první muž jejich života, takže podle otce si děti vytvářejí představu o svém partnerovi. Podle toho, jak se otec chová k matce, si také děti vytvářejí vztahový model. Pokud je tedy třeba otec pasivní nebo nepřítomný, bude mít žena tendenci hledat si podobného partnera a dokonce ho tlačit do podobné, pasivní role. Táta je pro holky důležitý v tom, jak podporuje a akceptuje jejich ženství. Pro dospívající dívku je třeba velmi důležité, aby jí táta řekl, tobě to ale sluší. Je to takové základní potvrzení ženství. Syn se od táty zase učí, jak být mužem, partnerem… a samozřejmě tátou!

Co byste vzkázal maminkám, které si myslí, že otec není potřeba. Prostě chtějí dítě, tak si ho pořídí, ale s otcem do budoucna nepočítají?
Podle mne si to dítě stejně bude samo nějaký mužský vzor hledat…. Víte, já se spíše setkávám s maminkami, které jsou samy a naopak cítí, že muž jejich dětem při výchově chybí. Ptají se mě, jak tomu dítěti mohou přiblížit mužský svět. Radím jim: najděte mu ve své blízkosti chlapa, od kterého se dítě může učit. Může to být děda, strejda, fotbalový trenér, ale může to být třeba učitel. To je dobrý způsob, jak být v kontaktu s nějakým mužem. Takže ženám, které si myslí, že si při výchově dítěte vystačí bez muže, bych vzkázal, že se mýlí. Ony si možná vystačí, ale to dítě nikoliv, a může se třeba i stát, že to dítě, kluci zejména, si pak najdou nějaký nevhodný mužský vzor. Ale je to potíž i u holek, protože silná koalice s mámou může dívku silně poutat a nedovolí jí vykročit do samostatného života.

Děti při rozvodu většinou přicházejí o otce. Co s tím?
Já bych chtěl zdůraznit dohodu mezi partnery, i když je třeba obtížná. Dát si odstup od emocí a zapojit rozum. U soudu je podle mě pozdě, osobně jsem příznivcem mediace. Je to vyjednávání dospělých lidí o tom, jaká si dáme pravidla a jaká pravidla dáme našemu dítěti. Bohužel, v Čechách je zvykem určitá zbrklost. Rodiče se při řešení rozvodu velice rychle obracejí na soud, nevyčerpají možnosti, které jsou před tím.

Mohl byste říct něco krátce o mediaci?
Mediace je služba, která zprostředkuje rozumnou dohodu obou stran s tím, že obě strany jsou s ní spokojené. Obě strany musí s dohodou souhlasit. LOM teď spolupracuje s Českou asociací mediátorů. Máme společný projekt, který se jmenuje Dobrým rodičem i po rozvodu. Chce podpořit alternativní a rozumná řešení rozvodových situací.

Liga otevřených mužů, kterou vedete, spolupracuje také na projektu Táto, jak na to?. Co je to za projekt?
Víte, dnes se o otcích často mluví v kontextu toho, že by měli být napraveni. Ale oni potřebují hlavně podporu a informace, a k tomu slouží velký evropský projekt Táto, jak na to?. V jeho rámci proběhl unikátní sociologický výzkum Podoby otcovství v ČR a vznikly také webové stránky. Na nich tátové najdou důležité informace všeho druhu, počínaje spotřebitelskými testy až po právní poradnu nebo tipy, kam na výlet.

Měl byste na závěr k otcovství nějaké poselství?
Chtěl bych vzkázat mámám, aby daly tátům prostor, aby je vpustily do rodinného života a aby je také za péči o děti ocenily. Tátům bych naopak vzkázal, aby byli aktivní a aby ten čas, který mají na své děti, maximálně využili. Přál bych jim, aby byli svým dětem blízko, aby nebyli jen jejich sportovními trenéry, ale i důvěrníky, aby pro ně měli pohlazení – ať už fyzické nebo psychické.