Symbol matky

Archetyp muže bývá ve všech kulturách namixován ze základních variant postoje k životu: král, bojovník, magik, milovník.

Archetyp ženy jako základní autority uchování života je od nepaměti provázen atributy plodnosti, růstu, znovuzrození, pokračování, péče a ochranitelství, ale současně je v něm skryto cosi tajemného, fascinujícího, osudového, mocného. Mocného právě pro nesporný, léty prověřený zdroj lásky, něhy, čistoty a krásy, obětavosti, pokory i vášnivé extáze.
V ženě však samozřejmě najdeme také temné stránky, takže si vykoledovala též přívlastky negativní: macecha, čarodějnice, smrt…

Náhled na ženský princip se v průběhu věků vzhledem k vládnoucímu světonázoru měnil. Velká Matka typu Věstonické Venuše svými mateřskými atributy přímo srší, rozhodně to nebyla podvyživená anorektička. V oněch dobách by o ni muž ani nezavadil, neboť na první pohled nesplňovala očekávání, že zdárně počne, donosí a porodí nový život.

Středověk kladl striktní důraz na čistotu, cudnost, panenství. Ženu by nejradši zahalil v hadry, aby tím snad co nejvíce oddálil ono pokušení (tedy volání hlasu přírody), jehož naplnění učiní z ženy matku. Ta středověká měla být světicí, nikoli erotickou vábničkou. Sex pro radost byl ocejchován jako cosi ďábelského, a proto byl ze života vytěsňován. Normou měla být askeze, odříkání. Archetyp matky se tak měnil v bledou svatou, která porodila zcela náhodou a jaksi omylem… Žena – živel byla společensky nepřijatelná.

Středověký ideál cudnosti byl za renesance vyměněn za plnokrevný život tady a teď, ne až na Pravdě Boží. Radostné uvolnění společenských norem a zobrazení tělesnosti však vzápětí doba barokní opět spoutala a vytěsnila do pouhých (avšak rafinovaných) náznaků. Poodkrytý cípek oděvu zobrazené dámy nechá tu i onde očím na pospas její plné poprsí. Některé tvary jsou doslova bujné, tělesné půvaby barokních krasavic často kypí a přetékají. Nikde žádná Twiggy.

V naší době dostává zdravá ženskost na frak. Okupovány reklamou chceme být perfektní. Ne plnotučná Venuše či mdlá sušinka s očima exaltovaně upřenýma k nebi. Chceme být in – tedy štíhlé, ve dne v noci upravené, samozřejmě bez vrásek, stále sexy, s dokonale čistou domácností, reprezentativně zvládnutými dětmi, tchyněmi, šéfy, finančními toky.

Že by nový archetyp?

Při porovnání reality s ideálem diktovaným světem televizních, filmových a časopiseckých celebrit se však rodí únava, ze které si neodpočineš. Jezero octa uvnitř. Věčná nespokojenost a honba za něčím. Místo kvalitních vztahů (tedy času na sebe navzájem) překypující náruč šidítek supermarketového života.

Dítě? To sice bylo na svět vrženo, avšak má skutečně nárok na náš čas? (Jak často např. vídáme maminky, kterak místo vlídného rozhovoru s dítětem v kočárku žvaní hodiny s kýmsi mobilem.) Jaké vzory jednání svých rodičů převezme? Co mu bude v rodině vštěpeno jako měřítko normálnosti? Naučí se být šťastné? (Bez značkového oblečení, rodinných víkendů v supermarketech, dovolených v top lokalitách…) Či bude neustále nespokojené, protože závislé na atributech všeho, co dnes frčí? Nepřijme věčný hluk (diskoték, hudby ze sluchátek) jako ochranu před vlastními (zneklidňujícími) myšlenkami? Darují mu jeho rodiče svým způsobem výchovy dostatek sebeúcty? Připraví je tvořivě na setkání se světem?
Kéž by nenahraditelná mateřská role nevzala za své v divočině každodenních banalit a pseudopovinností.