Své děti miluju všechny stejně

Pojďme si nejdříve trochu povídat o mužích. Co učiní z muže otce? A kdy se tak stalo u vás doma?
Já bych mezi matkou a otcem nedělala rozdíly. Matku dělá z ženy už samotný fakt adopce a s tím související starost. Totéž platí u muže.

U nás se to stalo v momentě, kdy jsme si z porodnice přivezli domů čtrnáctidenního Vojtu.

Do jaké míry vycházíte při výchově dětí z nějakých zásad a jak musíte být kreativní a přizpůsobivá?
Je to tak půl na půl, protože kreativní a přizpůsobivý musí být člověk při výchově vždy, nechce-li, aby jeho zásady narážely na charakter dítěte.

Lze skutečně vychovávat „vlastní“ děti stejně jako děti „nevlastní“? A přitom jedněm nebo druhým nenadržovat?
Všechny naše děti vychováváme samozřejmě stejně, bez toho to ani

nejde, i když to děti třeba vidí jinak. Za sebe mohu prohlásit, že to jako rodič prostě nerozlišuji.

Nemáte někdy dojem, že se vám vaše adoptované děti podobají? Pomysleli jste si někdy s Davidem: „ten Vojta je celý táta“, „ta Viky je celá máma“?
Myslím, že Vojta určitá gesta po Davidovi převzal, zdá se mi, že máme i stejný názor na světové dění. U Viky je to těžší, je velice emocionální a svá. Sebe posoudit nemohu, neumím říct, které dítě je mi podobné.

Připadáte si ve výchově někdy bezradná?
Bezradná poslední dobou jsem velice často, s naším přibývajícím věkem a dospíváním dětí dochází mezi námi k častějším názorovým střetům.

A o co se opírám? Jen sama o sebe, někdy o Davida a onehdy i o Vojtu.

V čem se táta David Vávra nejvíce liší od průměrného českého otce?
Nevím, jak definovat průměrného českého otce, každý otec je pro dítě jedinečný. Velkou roli hraje organizace volného času a tam by to bylo u nás tak za tři…

Vzpomenete si, kdy jste na začátku vašich vztahů pocítila, že se mezi vámi s Vojtou a Viky rodí pevné pouto? Jak dalece je podle vašeho názoru rodičovství otázkou biologickou a jak moc je to věc citové vazby?
Pro mě vzniklo citové pouto okamžitě, hned, jak jsem vzala Vojtu v porodnici do náručí a vlastně už asi tři dny před tím, když jsem se začala neskutečně těšit a shánět pro miminko vše potřebné. A když pak jedete s uzlíčkem domů autem, s blízkými kamarády, jste navýsost šťastná, několikaletá touha se naplnila a štěstí se rozlilo do celého těla.

U Viky už to nebyla taková euforie, ale pocit, že jsme udělali něco moc dobrého nejen pro ni, ale i pro celou naši rodinu, pro Vojtu a jeho zdravý vývoj, pro to, aby měl oporu a taky pro nás, protože 2 + 2 jsou 4.

Čeho se do budoucna jako maminka nejvíce obáváte?
Obav je v této době příliš mnoho: z násilí, ze lži, ze smrti, z neúspěchu dětí či třeba z přírodních katastrof.

Je naše doba „tatínkům“ více nebo naopak v něčem méně otevřená?
Naše doba je tatínkům, starajícím se o novorozeně, nakloněna. Ale já mám stejně pocit, že je přirozenější, když je ta starost na matce.

Nechci se nikoho dotknout, znám hodně případů, kdy se otec stará svědomitěji než matka. Ale je tak důležité, jestli je to táta nebo máma?

Já sama jsem velice často bezradná, ptám se často proč? Dělám všechno podle citu a to je možná někdy chyba. Nemohu nikomu radit, jen si s lidmi mohu povídat a vyprávět svůj příběh.

Zdroj fotografie: Martin Mašín a Daniel Prošek