Svatba za asistence zimních kempařů

Nakonec bylo všechno úplně jinak a já se „musela vdávat“ – byla jsem totiž těhotná. Tedy nemusela, dokonce jsem příteli navrhla, že svatba může proběhnout třeba, až za tři roky, ale on si mně vzít chtěl, a tak jsme začali v prosinci plánovat svatbu.

Naše stanovené datum bylo 31. 1. 2004. Pořád jsem trpěla nevolností, a proto jsem nijak neřešila, co budu mít za účes a jakou barvu ubrusu na hostině. Naštěstí mám skvělou tchyni a ta s mojí ochotnou mamkou vše zařídila. Já měla jedinou velkou starost – jaké zvolit šaty, abych v nich v pátém měsíci nevypadala jako sud.

Jsem vysoká a celkem štíhlá, takže na vybraných šatech nebylo skoro nic vidět, ale stejně jsem tři dny před svatbou zjistila, že se do těch zamluvených nevejdu a musela jsem narychlo zvolit šaty náhradní. Romantiku jsem už vůbec neřešila a jen se modlila, aby se mi při obřadu nedělalo špatně a já celý obřad přežila ve zdraví.

Ten den napadlo neskutečné množství sněhu, svítilo sluníčko a mrzlo. K obřadu jsem už přistupovala úplně klidná, protože mně týden před svatbou konečně opustily nevolnosti a já se cítila výborně.

Všechno proběhlo v pohodě a já pak už jen musela přečkat příšernou zimu před radnicí, kde jsem doslova musela protrpět gratulace a nezbytné svatební zvyklosti a počkat na svého manžela, až dá všechny góly do připravené branky.

Nakonec jsme se všichni celí promrzlí naskládali do aut a vydali se zasněženými serpentinami na nejvyšší bod v našem městě, kde je útulná, dřevěná horská chata. Romantiky jsem se dočkala při svatební hostině, kdy jsme pěkně v teplíčku obědvali, do oken svítilo sluníčko a těsně kolem svistěl jeden běžkař vedle druhého. V okolí jsou totiž skvělé běžecké tratě.

Odpoledne jsme zjistili, že kolem chaty jsou všude rozestavěné stany. Nechápali jsme, kteří zoufalci se rozhodli pro tento druh rekreace. Později večer jsme se s milými návštěvníky seznámili, protože zaťukali na dveře a přinesli nám, jako dárek keramického trpaslíka na zahradu – pro štěstí. Jednalo se totiž o každoroční kempování na sněhu pro jeho příznivce z celé ČR. Jejich mluvčí nám popřál, až budeme mít někdy ve vztahu chladněji, ať vyrazíme v zimně pod stan a pak budeme chtě nechtě nuceni, abychom se k tobě tulili a zahřáli se. Hezké přání ne?

Moje romantická představa byla úplně vyplněna, když jsme s ženichem tancovali a všichni zimní kempaři stáli na lavičce za zmrzlými okny, pohupovali se do rytmu a v ruce drželi lucerničky.

Nic z toho opravdu nebylo připravené, a to je kolikrát to nejlepší. Problém nastal, až po půlnoci, kdy se objevila sněhová vánice a auto, které postupně sváželo hosty dolů do města, se už nedostalo k chatě, a tak všichni postupně, pouze v polobotkách a někteří i bez kabátů museli sejít 400 m do míst, kam se auto dostalo. My jsme měli s manželem naštěstí zamluvený útulný pokoj přímo v chatě a tak jsme prožívali svatební noc pěkně v teple a poslouchali sněhovou vánici za okny.

Co říci na závěr? Vdávala jsem se v hrozné zimně, žádné venkovní pózování pro fotografa se nekonalo, s hosty jsme se tísnili v malé místnosti a na malém parketu, ale přesto jsem byla tou nejšťastnější nevěstou na světě a na svatbu vzpomínám hrozně moc ráda.

Dita Šafářová, Česká Třebová