Strašně jsem se porodu bála

Každý z nás má určitě z něčeho strach, který může přerůst i ve fobii. Tou mojí fobií byl pro mě strach z porodu. Začal mě provázet už v dětství a zesílil někdy na začátku dospělosti. Kolikrát jsem byla zděšená ze všech těch rodících scén ve filmech a co jsem se naposlouchala vyprávění mé babičky, jak u toho málem zemřela. Ve svých patnácti jsem se proto rozhodla, že já nikdy rodit nebudu.

Moje rozhodnutí zesílilo ještě ve chvíli, kdy jsem jednou v noci skončila v jedné nemocnici na kapačkách, se strašnými bolestmi břicha se zmítala v křeči na nemocničním lůžku a pro sebe si naříkala, jaká to je hrozná bolest. V tom ke mně přistoupila jedna přísná sestřička se slovy „ už jste někdy rodila, děvenko? Ne? Tak to teprve poznáte co je to bolest!“

Tak pomalu plynul čas, mé kamarádky se postupně vdávaly a rodily, jen já si trvala na svém a do ničeho se nějak nehrnula. Toto předsevzetí jsem vydržela, až do svých 32 let, kdy jsem konečně potkala toho pravého, zcela podlehla touze po miminku a dostala konečně rozum.

Až do šestého měsíce jsem trávila hodně času rozebíráním porodu mých kamarádek, které mě ničeho nešetřily a barvitě líčily, jaké to bylo těžké. Měla jsem smůlu a zrovna já nenarazila na žádnou maminku, která se mnou bude mít soucit, ušetří mně detailů a dodá trochu optimismu. Zkrátka všechny kamarádky v mém okolí rodily dlouze, těžce a z posledních sil.

Já zůstala tři týdny před porodem nakonec zcela klidná, vyrovnaná a šťastná, mé milé hormony se asi rozhodly pro mě něco udělat.

Když jsem se týden před očekávaným porodem vzbudila brzy ráno s bolestmi a veškerý čas strávila mezi toaletou a manželskou postelí, vzbudil se i manžel se slovy,“ ty asi rodíš“ a chtěl se mnou okamžitě odjet do porodnice. Já mu ale neustále argumentovala tím, že jsem se večer před tím přecpala třešní, a teď mám kvůli tomu křeče v břiše. Po hodině mě doslova přemluvil a dotlačil do auta a my odjeli do porodnice. Tašku jsem si ani pořádně nespakovala s tím, že stejně hned odjedeme a s těmito myšlenkami zaklepala na sestřičku, že nechci rušit a vysvětlila ji situaci. Sestřička převzala štafetu za manžela a dotlačila mě k posteli na vyšetření, donutila obléct andělíčka a dál už to šlo, jako po másle. …zjistila totiž, že už budu brzy rodit a musím okamžitě na sál.

Cestou jsme ještě stihly nabrat překvapeného manžela, minout všechny procedury, jako je sprcha, holení, klystýr, skákání na balonu, předběhnout všechny několik hodin rodící maminky a čekající tatínky a moje holčička byla za chvíli na světě. Při samotném porodu to zase tak jednoduché nebylo a já se tak stihla při jedné kontrakci zakousnout do zápěstí mého manžela, který mě při porodu držel za ruku, takže jsme v jednu chvíli úpěli oba dva.

Nakonec musím ještě podotknout, že po povinném dvou hodinovém ležení jsem dostala tak strašný hlad, že jsem doslova doskákala do jídelny, slupla oběd a když po hodině přišla sestřička s dotazem, jestli mi už může přinést oběd na pokoj, byla velmi překvapená, že už si dávám zákusek.

A tak, když teď s manželem plánujeme druhé dítě, zůstávám zcela klidná a všechno nechávám na přírodě, ona už to nějak zařídí. A i když nejsem a nikdy nebudu žádná velká hrdinka, ten pocit několikahodinové bolesti, kterému bych se přeci jen nevyhnula, opravdu stojí za ten malý vrnící uzlíček, který nakonec držíte v náručí.

Jarka Plocová