Strašně jsem se bála porodu

Na první pohled nic zvláštního: Anička se narodila přesně v termínu, pěkné dítě s 3770 g a 54 cm. Je kojená a spokojená, občas pofňukává.
Moc dobře se mi o tom nemluví… Celý porod byl hrozně dlouhý, snad dvacet čtyři hodin. Byla to hrůza. Nakonec jsem ale porodila úplně sama, měla jsem jen dva stehy. Byl to ale boj. Bojovala jsem hlavně sama se sebou.

A v těhotenství?
Jednou jsem spontánně potratila. Došlo k tomu těsně po otěhotnění a vzbudilo to ve mně velkou lítost a touhu po dítěti. Antikoncepci jsem neužívala, ale přijít do jiného stavu jsem se nijak zvlášť nesnažila. Dítě přišlo akorát.

Změnilo tě to?
Než jsem otěhotněla, kouřila jsem dvacet denně. Teď už sice nekouřím, ale během těhotenství jsem do čtvrtého měsíce kouřila průměrně pět cigaret denně. Těhotenství jsem dlouho ignorovala. Alkohol jsem ale nepila, kafe jen bez kofeinu, jinak ovocné čaje. Dělala jsem hodně víkendové túry, i v těhotenství jsem hodně chodila. Z práce jsem odešla v šestém měsíci. Porodu jsem se šíleně bála, hlavně bolesti a doktorů. Nesnáším nemocniční prostředí.

Takže k dule tě přivedl strach z doktorů?
Vlastně ano. Do šestého měsíce jsem se o porod nezajímala, naprosto jsem vytěsňovala fakt, že jsem těhotná. Hledala jsem všechny dostupné prostředky, jak si porod co nejvíce usnadnit, abych o něm ani nevěděla. První mě napadala narkóza a operace… to ale neřešilo mou hrůzu z nemocnice.

Pak jsem si přečetla první knihu a začala shromažďovat všechny dostupné informace, navštěvovala jsem paralelně dva kurzy předporodní přípravy. Nejprve v POMADu, kde byl kladen důraz na to, co čeká maminku za „hrůzy“, dokrmování miminka bylo bráno jako samozřejmost, byla to „stará škola“ s přípravou na klasicky lékařsky vedený porod, kde je samozřejmostí holení, nástřih hráze, klystýr. To byly věci, o kterých se nediskutovalo.

Nijak mě to nepřesvědčilo, a proto jsem rychle ještě v osmém měsíci našla kurz předporodní přípravy v Aperiu. To byl úplný kontrast k POMADu. V Aperiu jsem se dozvěděla o svých právech a tak. Díky nim jsem se také rozhodla si k porodu vzít dulu. Další krok byl, že jsem si vyhlídla jednoho porodníka v Podolí a rozhodla se rodit s ním.

Doktorů se bojím a představa, že se ocitnu v péči někoho úplně cizího, mne děsila. Pošilhávala jsem i po CAPu na Bulovce, kde probíhají přirozené porody bez zásahu lékařů.

A dula?
Když jsem zjišťovala i další metody, jak to bezbolestně „zařídit“, právě dula upoutala mou pozornost. Vytáhla mě ze všech zmatků, i když jsme se seznámily jen měsíc před porodem. Začaly jsme spolupracovat a já se chystala na porod v „mém“ Podolí.

První doba porodní začala v jednu v noci a asi v deset ráno jsme se s dulou vydaly do Podolí, kde byl ale vyhlášen „stop stav“. Takže „plán B“ – CAP na Bulovce. Představa o „známém prostředí a lékaři“ byla ta tam.

Jak to dopadlo?
Nejdřív jsem byla vyděšená. Začátek porodu jsem trávila s Alenou, mojí dulou, na porodnické „hekárně“. Bylo mi úplně jasné, jak je skvělé, že tam na rozdíl od ostatních nejsem sama, že se můžu kdykoliv zeptat na cokoliv, protože mám někoho u sebe.

Čtěte také:

• Miminko při porodu: Co cítí a co dělá?
• Kdy jet do porodnice aneb Pět základních situací
• Bonding – láska na první dotek

A nebylo to i tak na té „hekárně“ nepříjemné?
Bylo, protože přesto, že jsem měla někoho s sebou, jsem hodně vnímala ostatní ženy. Bylo nepříjemné stále poslouchat jejich úpění a zoufalé hlášky.

Alena mi dělala masáže, reiki, byla příjemnou společnicí, které jsem se mohla na cokoliv zeptat. Ostatní maminky, které to neměly, mi připadaly jako „chudinky“. Dula byla nejdůležitější hlavně teď, v první době porodní. Při otevření děložního hrdla na 4 až 6 cm jsem se konečně přemístila do CAPu, ale to bylo až kolem sedmé večer.

A samotný porod?
Byl dlouhý, cítila jsem se příšerně unavená. Strašně dlouho jsem si nemohla najít pohodlnou polohu, hrozně mě pořád bolela záda. Nebyla jsem schopná si ulevit. Chvilkami jsem byla tak vyčerpaná, že jsem se prostě chtěla sebrat a jít domů… Když jsem se pak náhodou opřela o ruce, že ze stoličky vstanu a odejdu, najednou jsem ucítila, že to je přesně to, co to chtělo…Ze stoličky jsem pak vstala až po porodu.

Druhá doba porodní byla oproti té první docela rychlá. Byla tam jen dula a porodní asistentka, lékař přišel až po všem, zkontrolovat mě, udělal asi dva stehy. Partnera jsem nechtěla přímo, nechala jsem ho čekat za dveřmi. Pozvali jsme ho, až když se porodní sál uklidil, ale už jsem se ho nemohla dočkat. Nakonec můžu říct, že to byl krásný porod, neměnila bych.

Průvodce celým těhotenstvím a porodem

Aplikace vyvinutá odborníky pro maminky

S lékaři, porodními sestrami i dulami, ale také s maminkami Babywebu, jsme vyvinuli aplikaci Moje těhotenství. Provede vás prvními příznaky, pohyby, ale taky chvílemi, kde už budete mít velké bříško. Prozradí vám, jak je vaše miminko veliké, i co vás čeká u porodu. Naprostá většina obsahu je zdarma.

A co je nekrásnější vzpomínkou na porod?
Po porodu jsem měla takovou extázi radosti, že jsem se na malou vrhla a začala ji očichávat a olizovat. Držet ji v rukou byl ten nejkrásnější pocit. Dulu to rozplakalo. Měla to se mnou těžké a dopadlo to nakonec výborně.

Proč myslíš, že byl porod tak dlouhý?
Ze začátku těhotenství jsem na porod vůbec nechtěla myslet a byla jsem přesvědčená o tom, že si nechám udělat císařský řez nebo při nejmenším epidurální analgezii. Myslím, že se to s námi tak táhlo proto, že jsem se cítila hodně uzavřená. Dneska ale vím jednu věc – porod mi nesmírně zvedl sebevědomí. Naštěstí dopadlo vše takřka „obráceně“ a příště chci rozhodně zase rodit s dulou a co nejpřirozeněji, ale ještě v intimnějším prostředí, třeba v porodním domě, kdyby to šlo…

A máš nějaké „pro příště“?
Uvědomuju si jednu věc, ve které jsem pak sama sebe malinko zklamala. Po porodu jsem byla tak vyčerpaná, že jsem po chvíli na několik hodin tvrdě usnula a průběžně takhle spala několik dní. Malá byla hodně v péči personálu, nosili mi ji jen na kojení. Vždycky jsem byla spáč, únava z porodu na mě doléhá ještě teď po šestinedělí, ale už je to mnohem lepší, zvykám si…Všechno je hrozně nové, s dulou si občas napíšu mail, ale mezi lidi se mi moc nechce… Nemám co na sebe, těhotenského oblečení mám po krk.

Na druhou stranu mám výhodu, že partner je velice hrdý otec a že kojím bez problému. Malá je tlusťoch, má o číslo větší oblečení.

Ze začátku jsem se styděla kojit na veřejnosti, ale už jsem shodila dvě kila a začíná to být lepší. Měla jsem deprese, že je člověk v tomhle stavu hnusnej, tlustej. Furt točíš dvoje oblečení, protože nemá cenu nic kupovat. Do ničeho se nevejdeš, těhotenský už nechceš…

Jsem slabá, trpěla jsem chronickou únavou, ale nejsem schopná začít cvičit. Pomohlo mi, když jsem jela k našim na Moravu, za mámou.

A jak je ti, jako mámě?
Mateřská láska přišla trochu už před porodem, pak se to víc a víc utužovalo. Že jsem máma a tohle je moje dítě, jsem si vrcholně uvědomila až při porodu. Pak to zase ještě nabralo obrátky.

Nechtěla jsem být takovou tou maminou, co nemluví o ničem jiném než o dítěti, o tom, jak se vykakalo, ale už tam směřuju. Jsem tlustá, šťastná, zamilovaná matka. To bych do sebe nikdy neřekla.