Jak se rodí na Zélandu: Maorské maminky si na epidurál nepotrpí

Za „císaře“ jí matka vynadala

Hned u prvního dítěte Jacqui porušila maorské tradice. Lékaři se rozhodli pro císařský řez, protože porod byl komplikovaný, trval 36 hodin. Ženy z její rodiny jí to měly trochu za zlé. „My, kivi, jak si my domorodci mezi sebou říkáme podle našeho stejnojmenného ptáka, rodíme přirozenou cestou, to je tradice. Matka je dárkyní života, musí být silná, něco vydržet,“ vysvětluje Jacqui. Když Maorka na Novém Zélandě otěhotní, vybere si porodní „bábu“ a ta ji provází celým těhotenstvím. S ní si taky naplánuje porod: doma, v porodním domě, v porodnici, do vody…

Epidurál maorským maminkám nic moc neříká a císařský řez je pro ně projevem slabosti. Péče o těhotnou na Novém Zélandě není nijak přehnaná v tom smyslu, že nemusí absolvovat nadbytek stresujících vyšetření, čeká ji například jen dvakrát ultrazvuk. Příprava na porod, porod sám a pak i péče o čerstvě narozené miminko se odehrává v jedné a té samé místnosti.

Kojit ano, ale ne veřejně

Na ženy, které nechtějí kojit, se dívají na Novém Zélandě skrz prsty. Ovšem paradoxní je, že kojení na veřejnosti je tabu, přípustné je jen kojení v soukromí.

Maorské ženy však zachovávají jednu zcela specifickou tradici: Zakopávají placentu na zahradě u svého domu. Jde o obřad, při němž zároveň na tom samém místě vysazují strom zvaný pohutukawa (železnec ztepilý, symbol vánočních svátků na Novém Zélandě), který kvete červeně na Vánoce. Kořeny-cévami čerpá ze země-matky vše potřebné k růstu. Každé dítě má tedy svůj strom, jenž symbolizuje jeho vitalitu. Proto také děti bedlivě sledují, čí stromek nejdřív vykvete, a chlubí se tím jako důkazem své zralosti a síly.

Rozhoduje dítě

Pediatři maminkám radí, aby dětem začaly nabízet tuhou stravu zhruba od šesti měsíců. Na Novém Zélandě se na to nehledí jako na striktní nařízení, maminky spíš zkoušejí, co nového dětem zachutná. Favoritem bývají sladké brambory (batáty). Také pokud jde o spaní, panuje tu benevolence. Rodiče nechají na dětech, aby si vybraly, kde se jim líbí spát. Většinou je to v rodičovské posteli, mezi mámou a tátou.

Sice se proti tomu z úředních míst vede na Novém Zélandě mohutná osvětová kampaň, upozorňující na nebezpečí, že miminko by mohlo být dospělým zalehnuté. Ale maorské maminky se drží tradice. Ukládají miminka do tradičního košíku (wahakura) a v něm ho umístí doprostřed do manželské postele.

Čtěte také:

Haputanga: Domorodá porodní tradice z Nového Zélandu pohlíží i na muže jako na těhotného

Blessingway – cesta k mateřství posvěcená láskou a soudržností

Jak se rodí v Thajsku: Podle lunárního kalendáře

Školy bez mříží

Když Jacqui přijela do Evropy, do Francie, chtěla si prohlédnout školu, do níž budou chodit její větší děti. A tady narazila. „Nejenže mě tam nepustili, protože rodiče si tam nemohou chodit jen tak, mohla jsem nakukovat jen skrz mříže na dvůr, ale navíc mi přišly ty školy takové smutné, samý kámen, jen malinkatý dvůr…“

Na Novém Zélandě je to něco jiného. Školy se topí v zeleni, mají kolem sebe dostatek volného prostoru, aby se tam mohly děti vyběhat. Rodiče mohou dovnitř, kdy potřebují. „Těm malým musíš stejně vždycky jít nazout boty,“ doporučovala jí už babička. Maorské děti totiž, jak to jen jde, běhají bosé. „Mají to v krvi, potřebují dotyk, sepětí se zemí.“

Zázračný kokosový olej?

Maorové představují 14 % novozélandské populace. Kořeny mají v Polynésii a ještě stále se jim daří zachovávat jistou svébytnost, zvyky a tradice. K tomu samozřejmě patří, že mají své osvědčené přípravky a recepty. Mezi zázračné například řadí kokosový olej.

Masírují jím miminka, užívají ho pro ně i místo mýdla nebo krému. Matky si jím léčí oděrky na prsu, protože olej nevadí dětem při kojení, používají ho i na drobná dětská poranění.