„S dítětem jsem se nemusela ničeho vzdát“

Terezo, ty jsi žena, která má ráda věci pod kontrolou. Dle tvých slov je to ideální způsob, jak toho hodně stihnout, a přitom se nezbláznit. Bylo tvé těhotenství plánované?
S manželem jsme si řekli, že jestli budeme čekat na vhodnější chvíli, kdy budeme méně pracovat, až se budeme schopni lépe zorganizovat, až budeme více v klidu, abychom si mohli mimi více užít, nedočkáme se nikdy. Takže jsme tomu nechali volný průběh. To normálně nikdy nedělám. A těhotenství přišlo dřív, než jsem čekala. Začala jsem být unavená a podezřívala jsem se z toho, že stárnu nebo že na mě „něco leze“…

Pro některé ženy představuje těhotenství nejbáječnější období života, jiné se cítí hodně omezeny, stěžují si na vliv hormonů, výkyvy nálad. Jak jsi ho prožívala ty?
Jediné, co jsem zpočátku cítila, byla obrovská ranní nevolnost a únava, kterou jsem poprvé nemohla kontrolovat. Chodila jsem rovnou ze studia do postele. Navíc místo obvyklých chutí na dobroty jsem zažívala spíše nechutenství ke všemu, co jsem do té doby milovala. Říkala jsem si: strašný, jestli se budu dál pozorovat, příštích devět měsíců nepřežiju. Naštěstí se pracovní povinnosti postaraly o to, že jsem svou pozornost musela soustředit na přítomnost. Těhotenství najednou přestalo být problémem, brzy mi přestalo být špatně a měla jsem síly za dva.

Připravovala ses v průběhu těhotenství nějak na mateřství?
Obklopila jsem se zkušenými matkami, nechala jsem si napsat seznamy, co a kdy budu potřebovat. Sehnala jsem si nejúžasnější doktorku, která mě provedla těhotenstvím doslova za ruku. Než jsem otěhotněla, věnovala jsem se jen práci a partnerovi. Naše studio Bikram Yogy vyžadovalo od začátku stejnou pozornost jako dítě, ale o opravdovém mateřství jsem neměla ani potuchy.

Sama jsi v těhotenství Bikram Yogu cvičila. Bylo to pro tebe náročnější?
Cvičila jsem a taky učila až do porodu. Samozřejmě máme speciální úpravy cviků pro těhotné. Tělo se v sále vyhřátém na 42 °C ochlazuje stejně, jako když trávíte dovolenou u moře. I když jsem čekala, že mi bude během lekcí špatně, protože mi na začátku bylo zle celý den, bylo to naopak. Během cvičení se soustředíte na dech a na konkrétní instrukce, které se snažíte následovat, ať už s břichem, nebo bez něj. Soustředíte se na nádech a výdech a nesledujete, jestli se vám zrovna zvedá žaludek.

Tuto zkušenost mají téměř všechny těhule, které cvičí. Navíc přestávají otékat končetiny a udržujete stále silnou a pružnou páteř. Všechny dámy, které k nám chodí cvičit předtím, než otěhotní, vypustí cvičení v prvních třech měsících, aby se ujistily, že všechno probíhá tak, jak má, a pak normálně začnou znova.

Jaký byl porod? Byl u něj tvůj partner?
Valentina byla poslední měsíce těhotenství krásně zapřená a hlavičkou nahoře, ne a ne se otočit. Říkala jsem si: Aha! Máme tu první vzdor, to dítě nekooperuje, jak bych si představovala. Dnes se koncem pánevním už moc nerodí, ale kdyby k tomu mělo dojít, moje paní doktorka měla moji důvěru, tak jsme čekali, jak to dopadne. Nakonec jsme museli porod vyvolat, ale protože se Valentině ani tak nechtělo ven, rozhodli jsme se nakonec pro císařský řez. Můj chlap je vždycky tam, kde jsem já, takže nebyl důvod, aby tomu bylo jinak.

Co vnímáš na porodu jako nejhorší? Jak probíhalo sžívání se s dcerkou?
Pro mě byl porod samotný vlastně jeden z dalších chirurgických zákroků. Nic příjemného, ale pocity štěstí a radosti to nemohlo přehlušit. Už nejsem sama, už se nebudu přemisťovat sama, už nezáleží jen na mně. Byly jsme dvě. A byla nádherná. Byla ze mě máma a bylo to úplně přirozené. Nevěděla jsem od prvního momentu, co si počít, ale bylo přirozené nevědět, ptát se a zjišťovat. Mohla jsem ji kamkoli vzít sebou, kojila jsem a odstříkávala, abychom mohly fungovat spolu.

Týden po porodu jsme se vypravily do studia a od té doby jsme tam skoro každý den. Normálně jsem učila, mezi lekcemi kojila a měsíc po císařském řezu jsem opět začala cvičit. Samozřejmě jsem měla štěstí. Valentina byla zdravá a já nemusela hledat způsoby, jak měnit svůj životní styl. Jsme stále spolu a to je pro mě nejdůležitější.

Valentince budou dva roky. U dětí je to obvykle období vzdoru, prvního vymezování se a prosazování osobnosti. S čím nejvíc bojujete a jaký způsob výchovy praktikuješ?
Zatím jsme v období „co to je“. Až přijde období „proč“, to teprve bude něco. Když nastane moment a ona si prosazuje svou, na začátku vysvětluji. Když to nezabere, snažím se odvést pozornost jinou aktivitou, a když nezabere ani to, nechám ji, ať se trošku vzteká. Dobře už ví, že vždycky nedostane to, co chce. Myslím si, že je dobré, když děti pochopí, že pocit frustrace k životu patří, jen nesmí trvat dlouho.

Co se týče vztekání: někdo mi poradil, ať pomalu a s klidem počítám do tří. Neříkám jí, co udělám, až dopočítám. Jen počítám. A ona většinou přestane, než se dostanu k trojce. Pak je třeba odvést pozornost, aby nezůstala frustrovaná. Můj muž je Francouz a ve Francii se už nějakou dobu hraje na to, že všechno se s dítětem probírá a vysvětluje mu hodiny. My vysvětlujeme, ale jen jednoduše. Pracujeme se slovem „ne“, které má váhu, protože ho řekl rodič, a nepokračujeme slovem „protože“. Zatím to funguje.

Hádáte se někdy s manželem kvůli výchově? Kdo má obvykle poslední slovo?
Kupodivu se o výchově nikdy nehádáme. Myslím, že když se chlap aktivně účastní starosti o dítě na denní bázi, nedochází k rozporům v úrovni teoretické. Nezbývá na to čas. Můj muž se o Valentinu od jejího narození stará každý den hodinu a půl ráno, než jde do práce, a večer se Valentina těší, až tatínek přijde z práce s nákupem. Pomůže mu vyprázdnit tašky, přitom si francouzsky vyjmenovávají potraviny a pak se dívá, jak tatínek vaří. Navečeří se s námi a jde spát.

Některé večery jsem v práci, takže to zvládají spolu sami. Někdy samozřejmě dojde k tomu, že slyším, jak se z pokoje alibisticky francouzsky ozve: „Nedělej to, protože maminka říkala.“ Jen se usměju a manželovi pak v klidu znovu vysvětlím, že bude lepší, když necháme na Valentině, aby si role hodného a přísného rodiče rozdělila sama.

Myslíš si, že je nutné, aby se matka s narozením dítěte musela něčeho vzdát, něco mateřství obětovala?
Často jsem slýchávala: „Počkej, s dítětem bude všechno jinak.“ Ano, žebříček hodnot se změní, dítě je na prvním místě. To je absolutní pravda! Celý život se už o ni budu bát, aby se nic zlého nestalo, aby byla zdravá, šťastná, silná duchem. Pak všechno ostatní. Pro mě to ale nikdy neznamenalo, že přestanu chodit do práce, dělat věci, které dělám. Myslím, že kromě nějakého toho ranního spánku, občasného překonávání únavy a kontrolování, abych na Valentinku nepřenášela nadmíru stresu z práce, jsem se nemusela vzdát ničeho. Můj životní styl vždycky vyžadoval časovou organizaci, takže jsme do toho přidali akorát kojení, spaní, hlídání, cestování.

Proč začít s Bikram Yogou shrnuje Tereza v jedné větě:
„Při 90minutové lekci Bikram Yogy v teple nedochází jen k odvodnění, spalování kalorií a posílení svalstva zad a problematických partií, ale hlavně k intenzivnímu vyplavení endorfinů, okamžitému psychickému uvolnění, které je tak nezbytné pro každou ženu a její fungování ve společnosti a rodině.“