Rušení malých porodnic, rušení možnosti volby?

Znám provozy malých i velkých porodnic a jako nezávislá pozorovatelka mohu popsat zkušenost, která podporuje provoz malých porodnic. V malých porodnicích o rodičku a její dítě pečuje omezené množství pečovatelů, čímž se zmírňuje iatrogenizace (poškození pacienta zdravotníkem), protože v malém zdravotnickém systému není tak snadné podlehnout procesu ztráty osobního přístupu jako ve velkém zdravotnickém zařízení.

Z psychologického hlediska je problém v tom, že zdravotníci v českém porodnictví a neonatologii pracují bez odborné supervize, jejich emoční potřeby zůstávají neošetřeny, jejich frustrace jsou nekontrolovatelné. Tím se také stává, že provoz v malé porodnici není z hlediska střídání klientely pro zdravotníky tak náročný.

Také pro ženu i její rodinu je velmi těžké seznámit se v běžném životě během několika dní s více než třicítkou nových lidí. U porodu a při hospitalizaci však tento nárok zdravotnictví jednoznačně po ženách vyžaduje. Psychologicky je to situace, která je velmi frustrující.

Z hlediska své profese – psychoterapie – se snažím vysvětlit zdravotníkům i laikům, že péče o rodící ženu a její rodinu spočívá především v důvěrném vztahu (což dokazují jak empirické, tak výzkumně medicínské zkušenosti, práce kontinuální porodní asistence, čili doprovod rodičky jednou vyškolenou porodní asistentkou před porodem, při něm a po porodu má z hlediska zdraví medicínsky nejlepší výsledky pro dítě i matku). Je to, jako by klient přicházel na psychoterapeutické sezení pokaždé k jinému terapeutovi a tito by se někdy vystřídali i během jednoho sezení.

Plánované rušení malých porodnic také nahrává výhře kvantity nad kvalitou. Argumentuje se tím, že v malých porodnicích mají lékaři méně zkušeností. Pozoruji, že opak je pravda, ve velkých porodnicích je lékařů více, čili jejich individuální zkušenost je menší.

Systém, který dává možnost výhře kvantity nad kvalitou, nepřináší dobré výsledky. To je velmi dobře známo. Před desítkami let ve Švédsku (zemi s nejmenší novorozeneckou úmrtností, nejmenším počtem nástřihů, lidsky nejpropracovanějším systémem péče o rodičku a dítě, v zemi, kde nemocniční, ambulantní i domácí porod má v systému dobře ukotvené místo) na toto přišli a po době, kdy budovali velké porodnice, v nichž se nedařilo dětem ani rodičkám, pak pracně hledali cestu zpět, cestu k individuálnímu přístupu, kterou našli. A jsou na špici péče – té kvalitní.

Z psychologického hlediska přináší péče ve velkých porodnicích několik zásadních negativních faktorů, z nichž jako nejnebezpečnější vnímám separaci dítěte od matky, možnou snadnější ztrátu kontroly nad porodním procesem rodičkou (může např. dostávat od více lidí více rozporuplných informací) a absenci individuálního přístupu. Některé velké porodnice se sice již velmi snaží o individuální přístup, ale to je pro rodinu vždy sázka do loterie, zda narazí na informovaného zdravotníka, který vydá informaci o tom, že tato rodina má individuální nároky a je nutné je respektovat.

Při porodu je zapotřebí klidu, intimity, podpory perinatálním pracovníkem – čili zdravotníkem, který pečuje o matku a dítě jako o jednu společnou jednotku (taková funkce v našem zdravotnictví stále neexistuje, porodní asistentky jsou sice takto i vyhláškou stanovené, ale o matku a dítě komplexně pečují ve velmi ojedinělých případech).

„Chcete-li vytvořit humánní společnost, začněte u porodů,“ sdělil dr. Michael Odent, známý svým šetrným přístupem v porodnictví i perinatologii.

Jakým způsobem budeme vytvářet humánní porodnictví, je v rukou konzumentů této péče. Pokud budou rodící ženy a jejich rodiny vyžadovat péči, která je šetrná, podporující vysokou kontrolu rodičky nad porodním procesem, tedy podporující její aktivní roli a raný kontakt rodiny s dítětem, jsme na dobré cestě.

Současná diskuze o příští podobě českého porodnictví se ovšem zatím týká regulace – regulace práce porodních asistentek a regulace práce malých porodnic.

Mám naději, že se nám podaří vystavět systém rozlišující potřeby služby s možností rodit v souladu s individuálními – zdravými – potřebami a světonázorem. Pokud je celá cesta pouze krizí na cestě k demokratickému právu volby ženy svobodně volit poskytovatele péče, mám naději, že v budoucnu se české děti budou rodit do bezpečné náruče svých rodičů za podpory perinatologických pracovníků, pečujících o jejich individuální potřeby.

Mgr. Michaela Mrowetz

Autorka článku je klinická psycholožka, psychoterapeutka, soudní znalkyně (více na www.klinickapsycholozka.cz).

Je spoluautorkou Knihy Bonding – porodní radost, která je v prodeji na facebooku.

Podpora bondingu na facebooku