Rozhovor se záchranářkou: První pomoc u kojenců. Jak probíhá v praxi?

Práce záchranářky je poslání

Byla práce u záchranky vaším snem?

Byla a stále je. Už při studiu zdravotní školy jsem zjistila, že mě baví improvizovat a řešit nevšední problémy. Záchranná služba je navíc medicínsky multioborová. Nezevšední. Za jednu službu zvládneme vyčerpat spektrum všech klinických oborů.

Jak dlouho pracujete jako záchranářka?

Přibližně 8 let na záchranné službě. Tomu samozřejmě přecházela praxe u intenzivních lůžek.

Kdy volat záchranáře k úrazu

To jste nasbírala spoustu zkušeností. Povězte nám, volají často rodiče kvůli úrazům malých dětí i v případě, kdy to není úplně nutné?

Klíč k této otázce se nachází v psychické odolnosti každého z nás. Když se například dítě řízne do prstu, někteří rodiče si s úrazem hravě poradí a jiní volají nás. Přístup a vyhodnocení situace ze strany rodičů je tedy velmi individuální.

Jak by se rodiče měli v takových případech rozhodovat? Máte pro ně nějakou radu?

U malých dětí jsou zdravotní obtíže, úrazy i nemoc vždy velkým stresovým okamžikem. Tím spíš, že nám dítě v kojeneckém období těžko popíše své pocity. Reaguje reflexivně, instinktivně a často i dramaticky. Rodič se tak dostává pod psychický tlak. Neví si rady, má strach a začne zmatkovat.

Obecně jsou zákonem stanovená doporučení, ve kterých případech by rodiče měli volat Zdravotnickou záchrannou službu. Já doporučuji volat vždy, když se jedná o stav bezprostředně ohrožující na životě nebo pokud se situace nedá řešit jiným způsobem. Tedy vlastními silami, vědomostmi a prostředky.

V současné době jsou spuštěná call centra jednotlivých krajských Zdravotnických operačních středisek. Telefonní číslo je pro každý kraj jiný, na internetu si ho lehce dohledáte. Pokud potřebujete poradit, v jaké nemocnici vás ošetří nebo se jen informovat, volejte tam. Nebudete tak mít špatné svědomí z blokace národní linky 155. Dispečer call centra vámi popsanou situaci vyhodnotí a doporučí následné řešení.

Vypozorovala jste za dobu svého působení u záchranky nějaké typy rodičů, kteří nejčastěji volají?

Když o tom tak přemýšlím, existují 3 kategorie rodičů. První skupina rodičů volá z preventivních důvodů “Co kdyby náhodou”. Druhou skupinu tvoří alternativní rodiče, kteří se za každou cenu snaží dítěti pomoci přírodní cestou, což je často kontraproduktivní. Do třetí skupiny patří racionální rodiče, kteří stav objektivně posoudí a o dalším postupu se rozumně rozhodnou.

Domácí lékárnička pro kojence

Co by nemělo chybět v naší domácí lékárně, když máme doma kojence?

Štěstí přeje připraveným. Tímto rčením se snažím řídit a má lékárna obstojně sekunduje té veřejné. Ne, teď vážně. S příchodem dítěte na svět lze očekávat, že dříve nebo později se objeví nemoc doprovázená o teploty nebo úraz. Zde je seznam vybavení, které doporučuji čerstvým rodičům obstarat:

Rodiče mohou také pořídit různé preparáty na rýmu, suchý a dráždivý kašel, mast na rychlejší hojení ran, léky proti zvracení, dehydrataci a mnoho dalšího. Záleží na finančních možnostech.

Nejčastější úrazy kojenců

Jak lze předcházet nejčastějším úrazům u kojenců?

Prevencí. Kojenecké období je charakterizováno hlavně motorickým rozpukem, je dobré mít oči i na zádech. Rodiče musí počítat s tím, že jejich malí objevitelé potřebují vše prozkoumat a poznat. Pohmatem i ústy. Měli by jim zajistit maximálně bezpečné prostředí.

Mezi nejčastější úrazy patří poranění ostrými předměty, dušení částmi hraček, intoxikace, popáleniny a pády z výšek. Na vše je potřeba dávat pozor. Na druhou stranu musím upřímně říci, že jsme všichni jen lidé. Občas k úrazu dojde, ať se snažíme sebevíc. Jako máma a záchranář to moc dobře vím. Takže hlavu vzhůru. Každé dítě si občas natluče. Důležité je předejít rizikům, která by je mohla zabít.

Buďte vždy dva kroky před dítětem

Co považujete za opravdu důležité?

Snažit se být v rámci předvídavosti vždy 2 kroky před dítětem. Příkladem může být zajištění skříněk a šuplíků. Jde především o to, že při šplhání po poličkách může dítě skříňka zavalit. Následky jsou pak fatální.

Ještě něco vás napadá?

Ještě je dobré vždy poučit návštěvy, jak se u vás doma mají chovat. Stává se, že vy už děláte různé věci automaticky. Ale návštěva ne.

Máte nějaký příklad?

Když si uděláte kávu nebo čaj, automaticky hrnek umístíte mimo dosah dítěte. Ale návštěvu to napadnou nemusí.

Co říci záchranářům

Co nesmíme zapomenout říci, když se něco stane a voláme záchranku?

Kolik je na místě raněných a hlavně – KAM máme dorazit. Pokud vlastníte chytrý telefon, stáhněte si aplikaci “Záchranka”. Jednoduše se zaregistrujete a v případě potřeby se na záchranku dovoláte právě přes tuto aplikaci. Dispečerka okamžitě uvidí vaše GPS souřadnice a my vás hladce najdeme. Vývojáři odvedli úžasnou práci, využijte toho.

Aplikace je pro všechny zdarma. Užitečné mohou být i doplňující informace – těžko přístupný terén, zamčený objekt, agresivní zvíře na dvorku a podobně.

Kolují ohledně hovorů s dispečery nějaké mýty?

Mnoho lidí se domnívá, že hovorem s dispečerem brání výjezdu posádky. To je omyl. Dispečer s vámi hovoří a zároveň do systému zadává potřebné údaje pro posádku. Vůbec s nimi nemluví. S dispečerem se tedy můžete radit až do příjezdu posádky na místo. Platí zde pravidlo, že hovor byste nikdy neměli ukončovat první vy. Vždy dispečer.

Z jakého důvodu?

Aby od vás zjistil všechny potřebné informace, než se kontakt přeruší. Při hovoru si zapněte na svých mobilních zařízeních hlasitý odposlech. Můžete tak poskytovat první pomoc a zároveň telefonovat s dispečerem.

Jak často v praxi dochází k úrazům u malých dětí?

Přesnou statistiku nemám, odpovím tedy pocitově. Myslím, že ve 20 % vyrážíme k dětským pacientům do 5 let věku, kteří jsou nemocní. A tak v 10 % ze všech možných výjezdů dochází u těchto dětí k úrazům.

Čtěte dále:

• Miminko úplně hoří! Co teď?
• Miminko blinká. Kdy jít k lékaři?
• Febrilní křeče: Minuty plné hrůzy

Nejčastější úrazy malých dětí

Jaké úrazy se nejčastěji stávají?

Jednoznačně jde o pády z výšek. Rodiče často podcení motorickou dovednost svého dítěte. To například samo vyleze na pohovku či postel a následně spadne. Těmto pádům říkáme “gaučovky”. K dalším úrazům dochází v koupelnách, kdy je dítě mokré a vyklouzne rodičům z rukou.

Průšvih jsou také gelové kapsle do myčky a podobné prostředky – jsou pěkně barevné, hezky voní. Kdo by to neochutnal, že? Všechny čistící prostředky a léky důkladně zabezpečte, aby se k nim dítě nedostalo. Často se vyjíždí také ke kojencům, kteří vdechli jídlo nebo malou část hračky.

A jaké nástrahy na nás číhají venku? Co se tam nejčastěji stává za úrazy?

Tam hrozí převrácení kočárku například starším sourozencem. Dítě může také z kočárku vypadnout samo, když není připoutané. A pokud vyrazíte s dítětem sportovat, pořiďte si odpovídající vybavení. Byla jsem mnohokrát svědkem případu, kdy rodiče jezdili na in-line bruslích a dítě měli v golfovém kočárku. To opravdu není dobrá kombinace.

Panika není na místě

Jak bychom měli postupovat, když se něco stane?

Hlavně zachovejte chladnou hlavu. Snažte se minimalizovat veškerá bezpečnostní rizika, která by stav zhoršila. Pravda je taková, že my nejsme ti, co zachraňují životy. Jste to vy – svědci na místě událostí. Vaše pohotová reakce a spolupráce s dispečerem často zásadně rozhoduje o dalším osudu a vývoji pacienta.

Já osobně si velmi vážím těch, kterým ostatní lidé nejsou lhostejní a něco udělají. Je lepší dělat něco, než nedělat nic. A ještě doporučuji přivolat si někoho dalšího na pomoc. Pěkně hlasitě, nebojte se toho.

Pojďme se na závěr vrátit ještě k vám. Je to pro vás jiné, když jedete k případu, kdy se jedná o malé dítě než u dospělých lidí?

Jednoznačně ano.Například anamnéza tvoří významnou část diagnózy a u dítěte ji máte neobjektivně zprostředkovanou vystrašenými rodiči. Při záchraně dětí využíváme jiné metody i jiné pomůcky. Výjezdy k závažným úrazům dětí sice nejsou tak časté, ale vždy se vás emočně dotknou.

I záchranář o sebe musí pečovat

To věřím. Jak si udržujete psychohygienu při tak stresujícím povolání?

Pro nás to stresující povolání být nemůže. Limitovalo by nás to při rozhodování a procesních úkonech. Každý z nás by měl mít zdravou dávku strachu a notnou dávku pokory, jinak bychom se s prací u Zdravotnické záchranné služby měli rozloučit.

Mně osobně pomáhá debriefing. To znamená, že o tom musím a potřebuji mluvit. Pak ty vzpomínky házím do propadliště dějin a ztrácím klíč. Také se umím restartovat, ale nevím, jestli je to dobře. Mám kolegy, kteří detailně popíší třetí výjezd dne 28. 6. 2005 včetně povětrnostních podmínek. Mě, když se manžel doma zeptá, jak jsem se měla v práci, pět minut přemýšlím, na jakých výjezdech jsem vlastně byla.