Rozhovor s Janem Saudkem

Vašemu synovi Matějovi bude brzy rok. Jaké stopy na vás toto pozdní rodičovství zanechalo?
„Je to neobyčejně povznášející pocit, moc mě to posiluje. To dítě nemůžete odhodit, musíte ho nést a musíte se mu věnovat. Ne ho někomu strčit a za čtrnáct dní, až budete mít náladu, si ho zase vzít. To není rozmalovaný obraz, ke kterému se můžete vrátit, kdy vás napadne. Dítě zkrátka rodiče potřebuje, protože do tří let života se formuje v člověka. To doufám, že ještě vydržím.“

A jaké stopy zanecháváte pro změnu vy svými fotografiemi ve vašich příznivcích? Máte zpětné reakce?
„Většinou velmi dobré. Čas od času mě také nabádají, abych přestoupil na víru Ježíše Krista, protože jim připadám jako bezbožník. Ale u většiny mám pochopení. Zrovna včera se mi stalo, že kluci popeláři, když mě viděli, seskákali z popelářského vozu a přáli mi všechno nejlepší. Udělalo to na mě velký dojem, protože pro takové lidi pracuju. Ne pro galerie a zatrpklé kunsthistoriky.“

Patříte mezi otce, kteří si s dítětem hrají pouze když mají sami náladu, nebo jste schopen podřídit se Matějovi kdykoliv?
„Nemůžete říct dítěti, když se na vás usměje, aby šlo někam jinam jenom proto, že zrovna nemáte náladu. To si nemůžu dovolit. Tak sehraju roli veselého chlapíka a rád se mu věnuju. Není mi zle, tak s ním můžu třeba kopat do meruny. Dítě se ze hry stejně brzy unaví, protože v akci nevydrží moc dlouho.“

Prý svému nejmladšímu synkovi i zpíváte?
„Dítě to má rádo. Zpívám mu různé písničky, třeba lidovky nebo i blues. Později nastane čas, kdy už to nebude chtít slyšet, protože nezpívám zrovna moc dobře. Také je štěstím bez sebe, když s ním v náručí tančím. Děti mají rády blbosti a ne nudu. Ostatně zpívám rád i sám sobě.“

Dokážete se podřídit i svým blízkým?
„Ano. Mně se vlastně splnil sen, že žiju v domě mezi lidmi, které mám upřímně rád a od kterých neočekávám žádnou křivárnu. Třeba, že na něco potřebují sto tisíc a pak by se ukázalo, že jdou do herny. Žiju v ideálním světě a kéž by to nějakou dobu vydrželo. Těm několika málo lidem důvěřuju.“

Umíte se vlastně jako čerstvý otec postarat o miminko? Přebalit ho, nakrmit a podobně?
„Samozřejmě. Jsem v podstatě na mateřské dovolené, dáma jezdí do práce. To umím, copak je to nějaká věda? Je pravda, že když jsem s tím po letech začínal, nějaké problémy se vyskytly. Nevěděl jsem například, jak z něj přes ty ručičky dostat to body, abych mu neublížil. Tak jsem to rozstříhal, ale teď bych to už neudělal.“

Když se před necelým rokem narodil váš syn, přestřihával jste pupeční šňůru. Byl jste poprvé u porodu?
„Byl jsem už dvakrát u vnuků. Moje dceruška teď potřetí rodila, navíc doma a málem jsem to nestihl. Sedl jsem si do jiného autobusu a přijel jsem asi o sedmnáct minut později. Všechno šlo hladce, ale osobně bych porody doma nedoporučoval.“

Jako správný muž jste jistě potěšen, když se ženy starají o vás. Jste rád opečováván?
„Ne, já jsem hodně samostatný. Dokonce si dokážu některé věci i sám nakoupit. Od partnerky potřebuju akorát to, aby mě pokud možno nesvazovala. A aby mi nelhala. Třeba, že má moc práce a já bych pak přišel dopoledne nečekaně z práce domů, což se mi kdysi stalo, a ona by spala.“

Jakou funkci ženských prsů preferujete? Krmení dětí, objekt vhodný uměleckého zaznamenání, či laskání?
„Všechny tři dohromady. Ale prvotní účel je samozřejmě výživa dítěte, to je nenahraditelné. Nejsem horňák, ňadro samo o sobě mi neříká tolik, jako třeba boky. Samozřejmě, žena je krásná. Co se týče těch ňader a vaší otázky, to druhé je obdiv a na třetí místo bych zařadil to laskání.“

Vy osobně laskáte, nebo jste raději laskán?
„Správný chlap se má, po mém soudu, starat o ženskou. Některé ženy jsou ale tak samaritánské, že na sebe nedbají a starají se jen o toho chlapa. Já jsem ten typ, který se stará o ženskou a domnívá se, že na něm nezáleží. Je to prý dost neobvyklé, protože většina mužů, jak mi řekly dámy, se nechají laskat. Ale sami by prý ženu do klína nepolíbili. To znamená, že se jim ta žena hnusí.“

V milenčině náručí jste velitelem, nebo naopak?
„Nejsem. Mně jde o to, aby dáma měla prožitky a aby se jí to líbilo. Na mně už tolik nezáleží a také už nemám samozřejmě tolik síly, jako před padesáti lety.

Jste rád sám se sebou?
„Ne. Jsem nervózní starý dědek a nemám se rád. Ale bude to ještě horší. Viděl jsem své fotky dělané před deseti lety, v době, kdy jsem se už na sebe nemohl podívat. A je to obrovský rozdíl Ale postihne to každého, pokud bude mít štěstí a neumře mlád. Stáří a smrt si nás vezme všechny bez rozdílu. Marně pátrám v paměti, jaké výhody kromě toho, že vás pustí v tramvaji sednout, nebo že máte MHD zadarmo, stáří vlastně má.“

Už vás v tramvaji někdo pustil sednout?
„Ano a je třeba to přijmout.“