Regrese – lék na strach

Metoda pracuje s vnitřními postavami naší osobnosti a naším životním příběhem. Rozvíjí sebepoznání, sebepřijetí, sebedůvěru, uvolňuje zablokované city a emoce. Můžeme prožít a přijmout naše stínové postavy, vědomě pochopit svou individualitu, najít vlastní úlohu v životě, poznat opakující se témata a učit se žít svůj život autenticky. Získáváme lepší přístup ke zdroji naší vnitřní síly a můžeme pochopit a řešit osobní, vztahové či pracovní problémy. Propojujeme své cítění, myšlení, vědomí a nevědomí a otevíráme se i vnímání různých dimenzí okolní reality. Lze pracovat i na rozvoji tvůrčí představivosti, intuice, inspirace. V rámci rodiny a početí se pak samozřejmě mohou řešit jakékoliv problémy (tělesné i psychické), ať už s jedním či oběma partnery.

Příběh Petra:

Sezení probíhá v hluboce relaxovaném stavu, klient vypráví své pocity, vnitřní obrazy, myšlenky…
„Procházím vodou k vodopádu, hra vodních kapek přechází ve hru dvou barevných míčků. Vedou mě až k domu. Teď stojím uvnitř na červeném koberci, hoří tam svíce. Kolem prochází postava s kápí, pak projde znovu – a také mnou.

Věčný koloběh. Jako bych se potkal s časem. Nad mou hlavou visí lustr z křišťálu a kýve se jako kyvadlo. Na stěně visí obraz mého předka. Přicházím blíž a najednou se otevře průchod a já vstoupím do zahrady. Cestičky mezi stromy a keři tvoří labyrint. Vidím tam svou bývalou přítelkyni, usmívá se a mává na někoho, kdo přichází – a to jsem já! Objímáme se, ale pak zafouká silný vítr a odnese ji pryč,“ Petr se rozplakal. Když se uklidnil, pokračoval. „Je studený a deštivý podzim bez barev. Mám pocit, že se čas zastavil. Nemůžu se hnout z místa. Jsem zase v té zahradě, je tam tma. Jdu do domu, ze kterého vychází světlo, musím za ním až nahoru na půdu. Stoupám po strmém schodišti, nevím, co přesně hledám. Dům je prázdný. Opět stojím před obrazem. Ne, je to zrcadlo a dívám se sobě do očí…“

„Co cítíte?“ ptá se terapeut.

„Strach. Obraz mi mizí, jsem v mlze.“

„Pokračujte“

„Kolem mě je žlutá barva. Písek a slunce. Jedu autem přes poušť, řídí někdo jiný, já se jenom vezu. Jsem ospalý, líný. Bavím se pozorováním kaktusů a ptáků. Chci také létat. Přijíždíme k červeným horám a tam čeká malé letadlo, vrtule se mu točí a víří písek… Nastupuju, letím. Užívám si to, je to krása,“ Petr se směje. „Pocit svobody. Cítím, že mohu letět, kam chci. Kolem mě je modro, jsme vysoko v mracích. Podívám se dolů – hluboko pode mnou je zelený ostrůvek ve žlutém moři. Chci tam. A najednou jsem u něj, u oázy. Mám žízeň, hledám vodu. Je tam jezírko a malý vodopád. Jako kdybych ho už někdy viděl. Čistá voda, cítím se těžký. Někdo přichází, nějaká dívka. Hezky se usmívá, má dlouhé vlající vlasy. Ptá se, jestli se může napít z mého jezírka. Obraz mi mizí…“ Petr je terapeuticky přiveden k sobě na židli v místnosti.

„Jak se cítíte?“

„Je mi dobře, jsem klidný.“

Následuje krátký rozbor, podání homeopatika a na dalším sezení vyjde najevo, že jeho vztah s přítelkyní se výrazně zlepšil. Opět ho baví sex, ale ještě stále má strach si ji vzít. Na příštím sezení se rozebírá jeho stres ze svatby a to, jak zacházet s čerstvě těhotnou partnerkou.