Recept na početí? Optimismus

Necítíte se být proto tak trochu matkou dětí, jejichž zrození jste zařídila?
Jako jejich matka se necítím, ale je pravda, že svou prací žiji, problémy svých pacientů řeším a nosím si je domů. Některé případy vyžadují dlouhé přemýšlení… Rodiče za námi s dětmi chodí, mám z nich velkou radost, bývají takové pěkné, vitální. Je tu však velice důležitá pokora. To, co děláme, je vlastně naprosto nepřirozené. Zasahujeme do základní fyziologie lidské reprodukce. Nutíme vaječníky, aby v nich dozrál větší počet vajíček, riskujeme vícečetné těhotenství, protože zavádíme dvě embrya do dělohy, abychom zvýšili šanci ženy na početí. To není přirozené.

V každém případě vlastně do velké míry ovlivňujete budoucí generace.
Do jisté míry ano. Mnoho párů by dnes bez lékařské pomoci mít vlastní děti nemohlo. Týká se to obzvláště případů, kdy je problém na straně muže. Muži často mívají poškozený vývoj spermií. V současnosti dokážeme spermie získat z varlete nebo nadvarlete a pak jednotlivou spermii vpravíme do vajíčka ženy (říká se tomu introcytoplazmatická injekce spermie, ICSI). Tak mohou mít geneticky vlastní dítě muži, kteří by jinak byli neplodní. Zatím se však neví, zda bude tato populace sama plodná, protože nejstaršímu dítěti, které se narodilo po ICSI, je teprve třináct let.

Co je u léčby neplodnosti největší problém?
Ženská psychika. Některé pacientky jsou ze začátku vyděšené a nejisté. Roli zde hraje první dojem a schopnost lékaře ženu přesvědčit, že jí může pomoci a uklidnit ji. Z naší strany to vyžaduje zkušenost, empatii a schopnost nechat rodiče se vymluvit. Naopak i my klademe otázky, často velmi intimního rázu. Důvěra je proto klíčová.

Takže jste tak trochu i psychologem.
Je to spíše zkušenost, dát ženě prostor se vypovídat. Naše sebejistota se přenáší na pacientku. To je někdy obtížný úkol pro některé mladé přemýšlivé kolegy, protože se jim v hlavě honí možnosti, kde může být zakopaný pes, a své obavy dávají najevo, což je chyba. Závěry lze dělat až po důkladném vyšetření. Ideálně by měl být v každém centru reprodukční medicíny psycholog, který by pár vyslechl a měl by více času, více by vše s partnery rozebrali. Máme kontakty na psychology, takže můžeme doporučit konkrétní specialisty. Ideálem je také individuální péče po celou dobu léčby, to je však organizačně velmi obtížné, lékaři se během měsíců, kdy léčba probíhá, střídají.

Existuje u nás možnost nechat geneticky vlastní dítě odnosit v děloze náhradní matky?
Náhradní matku, která by byla řešením situace, kdy ženě chybí od narození děloha nebo je nemocná a těhotenství by představovalo ohrožení jejího života, česká legislativa bohužel nenabízí. A co v opačném případě, kdy jsou nefunkční vaječníky, ale dělohu má žena zdravou? Neschopnost mít geneticky vlastní dítě vzniká u ženy, jejíž vaječníky nefungují. Hovoříme o ovariálním selhání. Zde vstupuje do hry dárkyně vajíčka. Podle našeho zákona mohou být darovány spermie i vajíčka. Dárkyní může být zdravá žena mladší 35 let, která podstoupila všechna potřebná genetická vyšetření, vyšetření na sexuálně přenosné choroby a ideálně již má vlastní děti. Podstoupí hormonální přípravu, odebereme jí vajíčka, která jsou oplodněna spermiemi partnera příjemkyně. Embrya jsou pak zavedena do dělohy příjemkyně. Tomu předchází hormonální příprava děložní sliznice k uhnízdění embrya (estrogen-gestagenní léčba).

Nereagují někdy rodiče na úspěšné početí paradoxně negativně?
Po dlouhém soužití bez dětí je reakce mužů na těhotenství dvojí. Jsou buď strašně šťastní, ženu podporují a jako rodina jsou stmeleni. Anebo nastane „problém vetřelce“. I když si dítě přáli, najednou je to šok, vztah se rozpadne. K tomu někdy dojde už před tím, než žena otěhotní, převládne sobectví, neochota vzdát se zaběhaného, nenarušovaného vztahu. Stává se to jak při spontánním početí, tak po asistované reprodukci. Největší zátěžovou zkouškou pro vztah rodičů je dítě s vrozenou vadou. Výjimečně se stává, že se partneři po úspěšném oplodnění rozejdou a žena žádá o přerušení těhotenství.

Která skupina žen je podle vás „ohroženým druhem“?
I vrcholová manažerka, úspěšná, výkonná, vytížená nebo bohatá žena má v podvědomí touhu po dítěti, která se dřív nebo později (to častěji) projeví. Tyto ženy jsou zvyklé na harmonogram, mají vše seřazené, v určité chvíli se rozhodnou „teď dítě“ a ono to jen tak nejde. Nejsou na to zvyklé, navíc na ně tlačí čas a psychika. Do toho všeho vědí, že nemohou (nebo nechtějí) polevit v práci. Už ve dveřích říkají „vy mi stejně nepomůžete, protože já vím, že to nepůjde“. Tam většinou tuším, jak se bude náš pohovor vyvíjet. Když ženě řeknu, aby přišla tehdy a tehdy, odpoví „já nemůžu, mám schůzku, akci…“, notes plný…

… ale chce dítě…
Ale chce dítě. Pak si začne vyškrtávat, co není úplně nutné…Snažíme se jí vyjít vstříc, ale samozřejmě to také záleží na jejím hormonálním cyklu. My můžeme pomáhat, ale ona musí také respektovat své tělo, nechat se vyšetřit, upravit svůj režim a tak dále.

Souhlasíte s názorem, že když lidé přestanou o dítě usilovat, pak se to náhle podaří…?
Určitě. Dobré slovo není pro léčení psychiky neplodných žen všemocné. Když má žena v rodině nějaký jiný, větší problém (šok, úmrtí apod.), problém „dítě“se odblokuje. Stejně tak se stává, že poté, co dítě adoptuje, nečekaně otěhotní. Nebo když první dítě počala pomocí asistované reprodukce, může druhé dítě počít úplně normální, přirozenou cestou.

Snad když spolu dva lidé sexuálně žijí celá léta a stále se to nedaří, je v ženině podvědomí nebo už dokonce na hormonální úrovni informace: „s tímhle partnerem to už asi nepůjde“ a podvědomě se zablokuje…
Možná ano, z našeho hlediska je to však projev imunity. Žena může vytvářet protilátky proti spermiím vlastního partnera, což se těžko léčí. Ideální je na nějakou dobu mít pohlavní styk jen s kondomem. Pak přijde případně na řadu léčba.

Pořád si říkám, zda přece jen nejste tak trochu matkou těch dětí… Co vás přivedlo k tomuto povolání?
Nastoupila jsem do oboru gynekologie – porodnictví, protože jsem si myslela, že já osobně budu mít s početím problém. Říkala jsem si „nikdo mi nepomůže, musím si pomoci sama“. Pak bylo při vyšetřování plodnosti párů zajímavé sledovat mužské spermiogramy – zjistila jsem, že příčina neplodnosti je často na mužské straně, a to pro mne byla nová výzva. Absolvovala jsem proto atestaci ze sexuologie.

Na vašem místě, kdybych pak viděla ty děti, mnula bych si ruce a říkala si „moje práce“ – „moje dítě“ – „vybrala jsem spermii..“
Spermii vybírá embryolog…

Tak dokonce vaše společné dítě…
Ta satisfakce, která je pak vidět, je hodně silný hnací motor. Pro srovnání – vezměte si třeba internistu: dělá náročnou práci, léčí lidi desítky let…ve srovnání s ním já efekt léčby opravdu vidím.

Je to velice tvůrčí práce. Taková hra na bohy…
Hra na bohy – to ne, v tom to určitě není… Jsem hodně pokorná. Někdy je to psychická svízel, kdy si říkáte, jestli ještě máme pomoci, nebo jestli příroda tomu početí moudře brání.… Na bohy si určitě nikdo z nás nehraje. Lékař by měl zůstat lékařem a neměl by překračovat určité meze. Léčit ano, když je problém, ale nehrát si na boha, to už je o něčem jiném.

Nemyslela jsem to tak doslova. Je to jistě ohromující být tak blízko mystériu početí.
Ano. Přesto jsem jen lékař a neplodnost je nemoc. Tu se snažíme odstranit, vyřešit. Neléčitelnou neplodností trpí jen malé procento lidí. Je to většinou vrozený problém.

Co doporučujete pro bezproblémové početí?
Ideální pro početí je, když má žena normální váhu, není příliš štíhlá nebo silná, má normální životosprávu, není vrcholová sportovkyně, nemá stres, má partnera, s kterým chce mít dítě a je pozitivně naladěná, nemůže se předem bát, že to nedopadne. To vše zvyšuje šanci na normální početí. Zdravé optimistky proplouvají životem daleko snadněji. Na všem umějí najít něco pozitivního a to je žene dál. Důležité je také umět vypnout, odstřihnout se od pracovních starostí, dopřát si důkladný odpočinek, zejména není-li vaše práce zároveň vaším koníčkem.

Když chcete mít dítě, věřte, že všechno dobře dopadne. Když se to déle nedaří, upadá většina partnerů do letargie, bezradnosti.

Pro dítě je klíčová citová vazba, která začíná už zkraje těhotenství, a dítě ji cítí i na hormonální úrovni. Odehrává se i u ženy, která nosí geneticky zcela cizí dítě… Toto přilnutí a posléze kojení je velice důležité.

(Prvním dítětem ze zkumavky je Luisa Brownová, které je 30 let a má již vlastní dítě.)