Psychologické aspekty obezity

MAMI, POMOC, JÁ TLOUSTNU! Psychologické aspekty obezity jsou z mnoha různých pohledů nesmírně důležité, protože se podílejí již na jejím samotném vzniku. Pro děti i dospělé trpící obezitou není často signálem k jídlu hlad, ale jiné vnější či vnitřní podněty.

Zdroj: archiv redakce

Dítě se od nejútlejšího věku učí spojovat jídlo s libými pocity. Je-li kojeno v náruči maminky, spojuje jídlo s pocitem jistoty a lásky. Velmi záhy začíná poznávat, že neklid a nepohodu „spraví něco v puse“, nejprve dudlík nebo palec, později třeba piškot nebo rohlík.

Jídlo se záhy také stává prostředkem, jak dítě odměnit, v případě, že se mu něco povedlo, či nástrojem, kterým lze zmírnit bolest či nepohodu. Děti se tak nepřímo učí řešit jídlem zátěžové situace. Sladkosti se pak často stávají prostředkem k získávání náklonnosti a určitou formou daru. Který prarodič alespoň jednou nepřinesl tabulku čokolády nebo nekoupil vnoučatům na výletě zmrzlinu? Pro děti se tak snadno stírá rozdíl mezi fyziologickou potřebou (hladem) a psychologickými důvody k jídlu.

Podívejme se ale na psychologické problémy obezity ještě z jiného úhlu. Přirozenou součástí života dítěte by měla být pohybová aktivita. Dítě, které postupně přibývá na váze, začíná být mezi vrstevníky pomalejší, rychleji se zadýchává, je méně obratné, ostatním přestává stačit. Výsledkem je, že se „stahuje“ do ústraní, přestává vyhledávat pohyb a jeho fyzická zdatnost o to více klesá…

Bývaly doby, kdy ideálem krásy byly kypré tvary. Současná společnost ale dává přednost štíhlým liniím a obézní jedinec je naopak diskriminován. Tato diskriminace se bohužel projevuje už v dětském věku. Řadou studií bylo prokázáno, že nadváha a obezita dítěte je vrstevníky často vnímána mnohem hůře než tělesné postižení. Obézní děti jsou často považovány za líné a hloupé. Kolektiv je pak často staví „na okraj“, nechce je přizvat do společných her a sportovních aktivit. Případně je ke hře sice přizváno, ale se slovy: „Postavíme ho do brány, běhat neumí, ale zato zabere celou bránu.“ Další důvod k tomu, aby dítě začalo trpět pocity méněcennosti, úzkostí apod.

Je důležité si ale také uvědomit, jak obezitu dítěte vnímá rodina, zejména jeho rodiče. Někteří rodiče považují nadváhu za přirozenou součást života a životního stylu, nepovažují ji za problém. Jsou rodiče, kteří si dříve či později problém uvědomí a chtějí ho řešit. Záleží pak na věku dítěte a jeho motivaci, ale i na představách rodičů o možnostech a schopnostech dítěte. Předškolní dítě zcela určitě nepřesvědčíme o tom, že by mělo slevit z požadavků na sladkosti, na které bylo dosud zvyklé, protože by „mohlo být později vážně nemocné“. Ani u školáka nemůžeme předpokládat, že bude odolávat zásobám nevhodných potravin v lednici a v komoře.

Pokud se tedy rodiče (ideálně i s dítětem) rozhodnou s přebytečnými kilogramy bojovat, mělo by jejich úsilí vyústit ve změnu životního stylu celé rodiny. Rodič by měl jít příkladem a být současně na této dlouhé cestě rádcem, kamarádem i pomocníkem.