První kamarád je často na celý život

Holčičky se objímají a pusinkují, kluci si půjčují autíčka. Anebo se na písku rvou o kyblíček a mlátí lopatkami. Projevy zájmu o vrstevníka mívají různé podoby. A tak se člověk ptá, v jakém věku jsou děti schopné navázat skutečné přátelství a proč jsou kamarádi z raného dětství tak důležití.

Zdroj: Profimedia.cz

Dítě se začíná zajímat o své vrstevníky kolem svého prvního roku. Přízeň jim však projevuje prostředky, které se nám dospělým zdají neadekvátní, někdy až násilné. Snaží se toho druhého plácnout, eventuálně kousnout, strčit od něj, tahat ho za vlasy. Na svou razantní akci očekává reakci, prostě navazuje kontakt. Až teprve kolem 18 měsíců věku, když je dítě po stránce psychomotorické nezávislé a je i schopné zvládat odpoutání se od svých nejbližších, především od matky, může se pokoušet o nové vazby.

Rána kyblíčkem jako projev přízně

Především ho zajímají ty bytosti, které jsou mu tak podobné. Prohlíží si je, napodobuje je, ale další kontakt musí obstarat dospělý. Obvykle vysvětlí objektu zájmu svého potomka, že Tomášek by si s ním rád hrál, ale že neví, jak mu to říct. V tomto věku se dají ještě očekávat brutální projevy zájmu o druhého, tedy násilné braní hraček a podobně. Dospělí by tomu měli přihlížet z povzdálí, a pokud nehrozí žádné nebezpečí, nechat na těch malých, aby si danou situaci vyřešili sami. Přispívá to k jejich socializaci, navíc ve většině případů se děti nějak „dohodnou“. První kontakty mezi vrstevníky bývají spontánní a stejně rychle jak přijdou, tak odezní. Jde spíš o takové oťukávání a poznávání vrstevníků, o přátelství se ještě mluvit nedá.

Pravé kámoše si najde ve třech letech

Přátelství nastupuje kolem třetího roku dítěte. „Dítě se musí cítit dostatečně bezpečně, aby mohlo navazovat kontakty s ostatními, nevnímat je jako hrozbu. Děti, které mají strach z osamostatnění, se k ostatním chovají spíš agresivně, aby si je udrželi, a raději druhému ublíží, než aby ho ztratili,“ říká francouzský psycholog Daniel Coum. Kolem třetího roku u dětí nejen přetrvává potřeba být se svými vrstevníky a hrát si s nimi, ale také už si mezi nimi vybírají.

Klíč není daný, někdy jsou to jim podobné typy, jindy protiklad. Rodiče by do toho neměli zasahovat a neovlivňovat je. Už od tohoto věku se datují přátelství, která mohou přežít i školní léta a někdy i déle. Postupem času samozřejmě nabývají nové formy a obsahu. Dospělí by v procesu socializace dítěte měli hrát roli poradců, ne vůdců. Naučit se navazovat vztahy s druhými v dětství ovlivní kvalitu těchto schopností v dospělosti.

Dospělí radí, ale nenaléhají

Jak tedy mohou dospělí pomoci dítěti při navazování vztahů? Třeba rozkrýváním činů a chování druhých. Proto je dobré s dítětem mluvit o jednání druhých, ptát se na jeho názory. Například pokud se našemu potomkovi nějaké dítě vysmívá, tak mu vysvětlíme, proč to dělá, že je to často proto, že se samo bojí, aby se mu někdo nesmál, že si moc nevěří atd. Také není od věci vést dítě k trpělivosti. Chtít všechno a hned nemusí být nejlepším řešením. Děti, které dokážou být trpělivé, necloumají s nimi emoce, jsou po sociální stránce daleko kompetentnější a mají větší sebedůvěru. Takže poradíme dítěti, že pokud mu ten druhý chce vzít hračku, tak je lepší ho požádat o nějakou jeho na výměnu než jen říct „ne“ a vyprovokovat konflikt. Ovšem nevnucujeme mu toto řešení, nevedeme ho k tomu, aby za každou cenu bylo milé na ostatní děti a nabízelo jim své hračky jen proto, aby si je nerozzlobilo.

Dítě není kopií dospělého, nemůžeme mu vnucovat svou představu ideálního chování, podle které se ostatně často neřídíme ani my sami. „Před třetím čtvrtým rokem je pocit bezpečí dítěte založený na tom, že je v očích rodičů tím jediným důležitým. Pokud se po něm chce, aby zapomnělo samo na sebe a udělalo něco ve prospěch svého vrstevníka, nabývá dojmu, že ho rodiče nemají tak rádi a dávají přednost tomu druhému. A když jde navíc o menší dítě, kterému má půjčit hračku, tak si může myslet, že je mnohem lepší být miminem než velkým. A protože na něj dospělí apelují, aby se choval jako velký, ale on v tom žádnou výhodu nevidí, tak je v pasti,“ vysvětluje Daniel Coum. Na altruismus a skutečnou empatii nejsou ještě předškolní děti zralé.

Čtěte také:

Nesmělým taktně pomůžeme

Jakmile náš potomek vstoupí do dětského kolektivu, záhy na něj od dospělých prší otázky typu: „Už máš nějaké kamarády? Jak se jmenují?“ Rodiče si obvykle přejí, aby jejich potomek patřil ve školce i ve škole k hvězdám a ne k outsiderům. Ovšem ne všechny děti jsou schopné navazovat kontakty, některé jsou spíše introverti. Na ty není dobré tlačit, nutit je. Spíš sledovat, jaké dělají pokroky, byť pomalé, respektovat tento rytmus, nesnažit se ho urychlit. To je pak kontraproduktivní a může to vést až k zablokování dítěte.

Být populární ve větší skupině, to se dneska nosí, ale někomu vyhovuje víc přátelství s jedním nebo dvěma vrstevníky a někdo je prostě rád sám. Dětem, které se v předškolním nebo školním kolektivu nechytají, najdeme jiné dětské skupiny, třeba v kroužcích, čímž v nich můžeme stimulovat týmového ducha. Naučí se tam prohrávat i vyhrávat, pocítí, jaké to je dosáhnout něčeho společně.

S prvními přátelstvími přicházejí i první zklamání. Mohou být bolestivá a není dobré je zlehčovat či podceňovat. Snažíme se je pochopit a dítěti pomoct, nabídnout mu nějaký program v dětském kolektivu, kde by mohl narazit na nového kamaráda.