Proč v USA umírá při porodu více žen než v Bosně?

Přinesla jste s sebou přikrývku, která je symbolem vašeho projektu. Jednotlivé sešité části jsou věnovány ženám, které zemřely při porodu. Řekněte nám o tom víc?
Je to poměrně smutný příběh. V USA zůstávají ženy, které zemřou při porodu, často neviditelné. Nikdo je bohužel ani pořádně nepočítá. Poměrně složitě jsem v různých institucích pátrala po informacích a zjistila jsem šokující fakt: velká část mateřské úmrtnosti, možná polovina a možná až dvě třetiny, se ve skutečnosti nedostane do oficiálních statistik. To je opravdu šokující zpráva, protože většina rozvinutých průmyslových zemí vynakládá značné úsilí na to, aby každá žena, která při porodu zemře, byla pečlivě zanesena do evidence. Je to totiž první krok ke změně. Čísla upozorní na problém a vláda pak může říct: „Dobře, jak se to dá změnit?“

Na památku žen, které v USA zemřely při porodu, Ina tvoří symbolickou přikrývku. Každý díl je vzpomínkou na jednu ženu, která porod svého dítěte nepřežila. Zde se můžete podívat na video, kde Ina May Gaskin celý projekt představuje.

Jak jsou na tom USA s mateřskou úmrtností v porovnání s ostatními rozvinutými průmyslovými zeměmi?
V celosvětovém měřítku jsou Spojené státy americké na čtyřicátém nebo padesátém místě. Záleží na tom, z jakých dat vycházíte, zda z údajů Světové zdravotnické organizace, nebo z nedávno provedené studie publikované v odborném časopisu The Lancet. Když k tomu přičtete to, že ne všechna data se dostanou do oficiálních statistik, není možné říct, na kterou příčku USA ve skutečnosti sestoupily. Zaostáváme za Českou republikou, za Polskem, za Bosnou a Hercegovinou, za Slovenskem… A tak bych mohla pokračovat.

Jak je to vůbec možné?
Protože nemáme zpětnou vazbu. Aby gynekologové a porodnice zjistili, že je něco špatně, a zajímali se o to, proč je USA jednou z pouhých čtyř zemí na světě, kde mateřská úmrtnost stoupá, potřebují znát zpětnou vazbu. Je jasné, že my ženy potřebujeme možnost volby. Nejde jen o to dostat dítě ven z ženy, je nutné se soustředit na to, jak se to děje. Počet císařských řezů stoupá a stoupá a stoupá. Když jsem začínala jako porodní asistentka, rodilo se takto jen pět procent dětí. Během jedné jediné dekády se toto číslo zečtyřnásobilo a v současné době je císařských řezů v mnoha porodnících přes padesát procent. A to znamená, že výhody této operace se začínají ztrácet, rizika se zvyšují a najednou tu máme ženy, které kvůli císařským řezům začínají umírat.

Dobře, můžete to víc vysvětlit?
Když děláte příliš chirurgických zákroků a vstupujete do břišní dutiny, jste konfrontováni s úplně jiným druhem komplikací, které mohou nastat. Můžete mít ženy, které zemřou na embolii, a to se při císařském řezu může stát. Nebo se to může stát po něm. Může se to stát, až když žena odejde domů. Za několik dnů či týdnů. A může to být náhlé, protože žena prostě netuší, že ta bolest v noze může být nebezpečná. Můžete mít zjizvenou tkáň, která způsobí zablokování střev a následně úmrtí. Skalpelem můžete nechtěně přetnout artérii a žena vykrvácí. Může dojít k zauzlení střev, infekci a pozdějšímu úmrtí.

Toto všechno reprezentuje tato přikrývka. Používám ji jako vzdělávací pomůcku, která seznamuje s riziky. S tím, že Kalifornie udává ztrojnásobení mateřské úmrtnosti mezi roky 1996 a 2006. S tím, že zde v New Yorku míra mateřské úmrtnosti, která by podle úřadů neměla být vyšší než tři až čtyři úmrtí na sto tisíc porodů, dosáhla u afroamerických žen ohromujícího čísla 79, a to napříč všemi příjmovými skupinami.

Ino, jak zapadají do tohoto příběhu porodní asistentky?
Výborná otázka. Porodní asistentka je nejstarší ženská profese. Byla tady ještě dřív než ta, o které se to obvykle říká. A byla tady ve skutečnosti dřív než medicína. Ale zhruba před pěti sty lety lékaři, jejichž profese se právě rodila, udělali první krok a začali vstupovat na toto výhradně ženské území a později porodní asistenci pohltili. Tento extrém vedl v USA k úplnému nesmyslu, kdy zhruba před sto lety byla tato profese prakticky vymazána. Přihodilo se to, že máme lékaře a sestry, kteří se stále více obávají porodu, protože stěží viděli normální porod. Ten se se stal prakticky neviditelným.

Takže se stalo, že jsme v minulosti dospěli k obrovskému číslu klešťových porodů. Když jsem rodila své první dítě, byla jsem více méně natlačena do toho, co bylo obvyklé. Jela jsem do nemocnice jako všichni. Nevěděla jsem prakticky nic o tom, že tehdy, v polovině šedesátých let, měly dvě třetiny žen klešťový porod.

To znamená, že dali kleště…
Velké kovové kleště dali do ženy a násilím vytáhli dítě ven. Přesto že jsem měla vysokoškolský diplom jen z angličtiny, bylo mi jasné, že to nebyl dobrý nápad. Další střípek k mému uvědomění byl ten, že můj tatínek byl farmář a já věděla, že všechna ta zvířata dokážou porodit normálně a žádné kleště nejsou potřeba. Nedávalo mi to smysl. Přemýšlela jsem, kde se ta medicína zbláznila.

Pak jsem se stala součástí toho výbuchu v šedesátých letech, kdy to najednou bylo, jako kdyby přes noc zapršelo a porodní asistentky rostly jako houby po dešti. A já byla jedna z nich. Na cestu jsem dostala pár informací od jednoho dobrosrdečného gynekologa a zapojila jsem i kamarádky. Brzy jsme bezpečně dosáhly výsledků, které se lidem zdály neskutečné. První císařský řez jsme potřebovaly až při našem téměř dvoustém porodu, a nikoho jsme přitom neohrozily. Naučily jsme se, jak zvládat porod dnem pánevním, porod dvojčat. A náš doktor, který si rozšířil vzdělání tím, že pečoval o Amiše odmítající veškeré výdobytky civilizace, se naučil, že domácí porod není nebezpečný a že my to děláme jako Amišové. Pomohl nám a naučil nás všechny ty dovednosti.

A teď? Uběhlo čtyřicet let a došlo to tak daleko, že jen zřídka potkáte doktora, který zvládne vést přirozenou cestou porod dvojčat nebo porod dnem pánevním. Mám na své přikrývce ženu, která zemřela, protože lékař neměl dostatek schopností k vedení takového porodu. Pozoruji tento trend i v různých jiných zemích. Bohužel, mnoho zemí má dojem, že USA je, co se týká porodů, zemí, kterou je dobré následovat, ale opak je pravda. My bychom se měli koukat, jak se to dělá v zemích, kde umírá méně žen.

Ina May Gaskin je světoznámá porodní asistentka, zastánkyně přirozeného porodu a aktivistka, zakladatelka a ředitelka porodního centra v Tennessee. V roce 2011 získala tzv. alternativní Nobelovu cenu Right Livelihood Award. Je autorkou několika knih.

Zdroj: Democracy now, redakčně kráceno