Proč si nehraješ ve svém pokoji?

Naši miláčkové už jsou prostě takoví. Baví je si hrát před našima očima, chtějí, abychom byli svědky jejich úžasných závodů s autíčky nebo stavby vysokánské věže. My rádi obdivujeme jejich šikovnost a ponoukáme je, aby rozvíjeli svou představivost.

Ovšem když už není na stolku kam si odložit knihu, protože je tam roztahané nádobíčko pro panenky, a v koberci se skrývají zrádné kostičky Lega, na které neustále šlapeme, tak toho prostě jednoho dne máme dost.

„Proč si nejdeš hrát k sobě do pokoje?“ apelujeme na mrňouse. „Protože nechci, tady je to lepší.“ Příkazy v dané situaci nepomůžou a ani nejsou vhodné. Spíš zabere mazaná taktika. Aurélie Callet a Clémence Prompsy, psycholožky, ve své knize s příznačným názvem „Já nechci“ radí, jak na to.

Stěhujeme spolu hračky

Musíme na to jít oklikou. „Ta autodráha je skvělá, ale není tady na ni dost místa. Pojď, přestěhujeme ji k tobě, tam na koberci si skvěle zazávodíš,“ navrhneme dítěti. Pak mu pomůžeme posbírat i ostatní hračky a ze společných prostor je odneseme do jeho pokoje.

Děláme mu společnost

Vlastní pokoj by pro dítě neměl představovat místo separace a samoty. Tomu přijde na chuť až později, až bude větší. Než si zvykne si tam hrát samo, tak bychom tam měli být s ním. Zpočátku mu navrhneme hry nebo činnost, na kterých se můžeme podílet. Třeba společně vybudujeme příbytek pro plyšáky.

Pak se dá pokračovat tak, že vyzveme dítě, aby něco postavilo nebo připravilo, než za ním přijdeme. „Co kdybys uvařila něco pro panenky a já to pak ochutnám?“ můžete vyzvat svou holčičku. Tak postupně naučíme dítě se osamostatnit a hrát si ve svém pokojíčku bez nás.

Díváme se, jak si hraje

Když už si dítě zvyklo si hrát v pokojíčku samo, nenecháváme ho tam tak pořád. Sedneme si k němu třeba s knížkou. Už naše přítomnost mu stačí k tomu, aby mělo radost. Samozřejmě tam nemusíme zůstávat dlouho, můžeme se vymluvit, že si musíme pro něco zajít, něco udělat v kuchyni.

Hudba jako společník

Hudba svým způsobem zastoupí něčí přítomnost. Aspoň v pocitu, že se člověk necítí v místnosti tak sám. Takže i malé dítě se bude cítit lépe u sebe, když mu tam bude něco příjemného hrát. „Pozvat“ do pokojíčku se dá i někdo neviditelný, kdo čte z nosiče pohádku. Dítě ji může mít i jako knížku, v níž si při poslechu listuje a dívá se na obrázky.

Jasné a praktické úložné prostory

Truhla z ostrova pokladů může sice vypadat romanticky, ale ukládat do ní hračky a pak je v ní hledat, to dá dost fušku. Pokud chceme dítě navést k tomu, aby si vyndávalo a uklízelo hračky samo, volíme něco praktičtějšího.

Asi nejvýhodnější jsou průhledné boxy, radši menší, aby v každém mohlo být něco: v jednom autíčka, v dalším kostky, jinde zvířátka atd. Boxy mohu být i na kolečkách, a pokud jsou neprůhledné, nalepíme na ně obrázek věci, kterou tam ukládáme. Cílem je dítěti co nejvíc usnadnit cestu. Taky na krabice nestavíme žádné dekorativní předměty, to bývá spíš kontraproduktivní.

Podpoříme jeho imaginaci

Dětský pokoj by neměl být strohý, ale ani příliš přeplácaný. Je dobré volit takovou dekoraci, která podpoří dětskou fantazii. Postele se můžou proměnit v úkryt pro kluky, pro holčičky třeba v princeznovské lože s nebesy. Dítě v takovém prostředí bude radši trávit svůj čas.

Pozveme mu kamarády

Hrát si s kamarády ve vlastním pokoji, pochlubit se jim s hračkami, vymýšlet s nimi nové hry, to udělá dítěti ohromnou radost. Hned se ve svém malém světě bude cítit líp. Samozřejmě je třeba počítat s tím, že se tam občas odehrají různé lotroviny, to k dětským hrám a objevům patří.

Zkusíme přimhouřit oko. Dětský pokoj by měl zůstat výsostným územím pro jeho obyvatele, které bychom měli v patřičné míře respektovat.