Proč nemilujeme obě děti stejně?

Iveta čeká druhé dítě. „Budu ho mít stejně ráda jako to první?“ ptá se občas sama sebe. Prvorozeného syna zahrnuje veškerou svou láskou. To teď z ní bude muset kus ubrat? Je to vůbec možné?

Zdroj: Shutterstock.com

Strach, že nebudu milovat děti stejně

„Rodiče se obvykle bojí, že nebudou mít všechny své děti stejně rádi nebo že ke každému budou cítit něco jiného. To je ale přece normální, vždyť každé dítě je jiné, je originálem, svou vlastní osobností,“ podotýká Florence Millot, psycholožka specializovaná na emoční chování v rodině.

Upozorňuje také na to, že svou roli hrají i okolnosti, za jakých přichází dítě na svět. Pokud zažívají rodiče nějakou krizi nebo existenční potíže v době příchodu druhého dítěte, může se to odrazit i ve vztahu k němu, bývá zpravidla komplikovanější. Jindy se zase stane, že máme dojem, že druhé dítě je víc po nás, a tak k němu taky víc přilneme.

Je třeba počítat i s tím, že některým maminkám nějakou dobu trvá, než navážou vztah se svým dítětem. V naší společnosti se bere mateřská láska jako něco samozřejmého, a ženy, které ji nepociťují, bývají považované za nenormální. A tak se stává, že i matky samy se mnohdy obviňují za nedostatek „správných“ citů k dítěti, anebo o svých pocitech raději mlčí.

Nemilujeme míň, ale jinak

Rodiče si často neuvědomují nebo si nechtějí připustit, že každé dítě mají rádi jinak. Na rozdíl od přátel, které si vybíráme podle toho, jestli nám „sednou“, to s dětmi neplatí. A tak je samozřejmé, že jedno dítě víc odpovídá představám, jež jsme si vytvořili o vlastním potomkovi.

Důležité je, aby dítě dostalo své penzum citu od otce, matky a ostatních členů rodiny. Snažit se dohnat partnera v dávce a povaze citu projevovaného dítěti je nejen nemožné, ale i neužitečné. Děti spíš potřebují různorodost v přístupu rodičů a s věkem se samozřejmě jejich potřeby mění, a to i co se týče citových projevů.

Existuje jistá hranice

Varovným signálem bývá, když rozdílný citový vztah k dětem vyvolá žárlivost mezi sourozenci, která přerůstá běžné pošťuchování a soupeření. Pokud si dítě stěžuje, že má pocit, že ho mají rodiče míň rádi, tak to nestačí jen odmávnut s tím, že to není pravda, ale je potřeba o tom s dítětem mluvit.

Pomoct může i nějaký specialista, protože které matce by se chtělo svému dítěti říkat, že si je bližší s jeho bratrem, protože jsou zkrátka ze stejného těsta. Rozmluva s odborníkem pomůže rodičům také pochopit, že nejsou špatní, protože milují jedno dítě víc než druhé.

„Také není od věci probrat problém s přáteli. Ubereme mu tím na dramatičnosti, získáme odstup a možná se i dozvíme, že někdo z nich si něčím podobným prošel a že ten problém úspěšně vyřešil,“ radí Florence Millot.

Čtěte také:

Co dělat, aby ten druhý netrpěl

Přijde-li za námi dítě s tím, že se cítí odstrčené, míň milované než sourozenec, vyptáme se ho, v jakých situacích mu to tak připadá a proč. Jen mazlení a pusinkování to nenapraví, spíš se zaměříme na konkrétní situace a aktivity, v nichž by si mohlo připadat preferované, a ty podpoříme.

Nesnažíme se řešit problém tím, že budeme svou pozornost a city pečlivě odvažovat, aby se každému dostalo stejně. Třeba nadělovat stejné dárky, nebo se s dětmi ve stejnou dobu mazlit. Vyvolá to v nich spíš rivalitu, snahu předhánět se, bojovat o přízeň.

Navíc svou roli hraje i věk dětí. Jedenáctiletý kluk potřebuje jiný citový přístup než jeho dvouletá sestra. Důležité je, aby se každé dítě cítilo milované a oceněné rodiči za své úspěchy. Je jedno, jestli jsou ve škole nebo třeba ve sportu. Nemusí ani jít o žádné rekordy, ocenění si zaslouží třeba i správné postoje.

Čas všechno napraví?

Nikde není psáno, že s dítětem, které nám v porovnání se sourozencem připadá víc jako cizinec a cestu k němu hledáme obtížněji, budeme mít chladnější vztah napořád. Všichni se vyvíjíme a nejvíc se proměňují děti. Takže časem se stává, že to, v čem jsme si s potomkem nebyli blízcí, na něm začneme obdivovat, protože jsme toho sami nedosáhli.

Třeba introvertní matka někdy v budoucnu ocení, že její syn je víc do světa. V životě není nic dané jednou provždy, preference se mění.