Prarodiče jsou spíš pomoc nebo komplikace?

Moje maminka taková není

Stejně jako mnoho věcí v životě i zkušenost s prarodiči a tchýněmi je nepředatelná, což znamená, že se nelze na ni tak úplně připravit a každý si ji musí zažít na vlastní kůži. Některé zkušenosti tohoto rázu jsou velmi milé, jiné nikoli. Pomineme-li extrémy, které vedou k nenávisti a poruchám vztahů mezi všemi zúčastněnými, stejně zůstávají situace, které je třeba brát v úvahu, protože k nim s největší pravděpodobností dojde, i když mluvíme o té nejlepší mamince a tchýni na světě. Jednu takovou vzal i můj kamarád na letošní rodinnou dovolenou s představou, že jeho máma vždycky všechno zvládla, byla fajn a není důvod, proč by tomu tak nemělo být i při společném pobytu se ženou a dětmi pod chorvatským sluncem. Po návratu ale vypadal, jako by místo odpočinku dřel v uhelném dole, a připustil, že zatímco se dříve vtipům o matkách a tchýních smál, dnes je bere smrtelně vážně a podobnou chybu už neudělá.

Na vzájemné lásce mezi matkou, synem a dalšími členy nové rodiny to však nic nemění! K dobrému fungování je prostě jen třeba si osvojit jistá pravidla kontaktu a vzdát se některých iluzorních představ. „Já jsem si myslel, že moje máma taková není,“ říkal mi onen kamarád, aby nakonec sám přitakal tvrzení, že takové jsou všechny, ať se nám to líbí nebo ne. Pravidla rodinné lásky. Aby si naše děti mohly bez obav užívat svých dědečků a babiček a my naopak rodinného klidu a štěstí, je třeba respektovat následující rady:

Jedna střecha pro jednu rodinu

To znamená, že na společné soužití mladé rodiny s prarodiči buďto rychle zapomeňte, nebo se připravte na komplikace, které jste si mohli klidně ušetřit. Dobré vztahy zaručuje bezpečná vzdálenost a především hranice, které si nejen stanovíte, ale také prosadíte. Jistě, někdy nám ekonomická situace nedovoluje osamostatnit se hned od začátku, ale všechno by k tomu mělo alespoň směřovat a neměli bychom prodlužovat dobu nezbytně nutného soužití více generací pohromadě. Dříve tak lidé sice žili, ale doba se změnila nejen v těchto aspektech, takže ohánět se minulostí nemá valný význam. Bezpečnou vzdálenost od rodičů si musí zvážit každý sám, pro někoho je to přes ulici, pro jiného na opačném konci země. Počet kilometrů by však měl být překonatelný i pro babičky a dědečky, když budou chtít vnoučky navštívit.

Čtěte také:

• Jak a kdy zapojit prarodiče do výchovy potomka?
• Jak se stát milovaným prarodičem
• 10 věcí, které ještě výhodně prodáte v bazarech

Rádi vás uvidíme, ale ne kdykoli.

Nejen společenské hry typu Člověče, nezlob se vyžadují respektování určitých pravidel. Ani bezpečná vzdálenost vás nemusí ochránit před nehlášenými návštěvami a bizarními pokusy o pomoc. Pokud má např. tchýně klíče od vašeho bytu a zjevuje se ve dveřích podle svých náhlých vnuknutí, je třeba zakročit. Zjistíte-li, že si nemáte co obléct, protože se maminka rozhodla vám pomoci a všechno prádlo si odvezla na vyprání, je třeba zakročit i přes zjevně dobrý úmysl. Hranice by měly jasně určovat, co je váš prostor a kdy a za jakých okolností do něj může vstupovat i někdo jiný. V době mobilních telefonů by neměl být takový problém dohodnout návštěvy a jejich podoby s dostatečným časovým předstihem. Nebojte se dát najevo své pocity a nelibost, i když vás v tom představy tragických scénářů o rozpadu rodinných vazeb brzdí. Nakonec se opravdu nic nejí tak horké, jak se to uvaří.

Předem prohrané bitvy nemají smysl.

Existují témata, ve kterých se nikdy neshodnete, ale pravděpodobně vás budou stále provokovat k výměnám názorů. „To když byl náš František malý, tak tohle tedy vůbec nedělal… A tohle mu dovolíte?… A tohle nesmí papat? Ale prosím tě, my jsme přece taky na něčem vyrostli!“ Jsou vám podobné výroky povědomé? Pro maminky a tchýně budete vždycky dítětem především vy sami, vždy budete malí a chybující, protože ony to dělaly jinak, a myslí to s vámi dobře, jsou přece mnohem zkušenější. Důkazem není nic menšího než vaše vlastní existence a úspěchy, kterých jste v životě dosáhli. Počítejte tedy s tím, že vám do výchovy dětí jednoduše budou mluvit, a vyberte si: buďto se s nimi budete opakovaně a donekonečna přít, nebo se povznesete nad to, co s vašimi dětmi provádějí. Ano, babičky je budou rozmazlovat, naruší jim režim a s největší pravděpodobností udělají všechno úplně jinak, než jak to děláte vy. Pro děti je to ale příjemná změna a navíc platí, že rodičovské vzory jsou ty nejdůležitější. Nemusíte se proto obávat, že by vám prarodiče vaše potomky nějak pokazili, protože to jednoduše při svých občasných návštěvách nestihnou.

Zaúkolujte je a oceňte je!

Prarodiče se mnohdy ztrácejí ve svých nových rolích a nevědí, kde je jejich místo. Plnou rodičovskou kompetenci ztratili, protože jejich děti už mají svou vlastní rodinu, ale ještě by rádi byli nějak prospěšní. Někteří si dovolí udílet rady (právě pro pocit užitečnosti), ale nedovolí si třeba požádat, aby mohli dítě hlídat o víkendu nebo s ním odjet na krátkou dovolenou. Je proto dobré poprosit je o pomoc, dát jim úkol, který je důležitý, potěší děti a pro vás znamená značnou úlevu od každodenních povinností. A protože nikdo z nás neslyší rád místo pozdravu kritiku, nevyčítejte jim hned po návratu, že má dítě rozbité koleno, na sobě nemožné triko a je málo natřené opalovacím krémem. Naopak, poděkujte a oceňte jejich ochotu, nasazení a lásku, s jakou se vnoučkovi věnovali.

Děti prarodiče potřebují.

I když si to někteří rodiče odmítají připustit, také děti si od nich potřebují odpočinout a nasbírat nové zkušenosti a zážitky i s jinými lidmi. Babička a dědeček jsou k tomu ti nejpovolanější. Děti s nimi poznávají jiné způsoby trávení volného času a také jiné podoby výchovy. Učí se tak, že svět není uniformní, je barevný a lze v něm pobývat různými způsoby. Nacházejí u prarodičů volnější pole působnosti, ale zároveň přebírají více zodpovědnosti sami za sebe. Konfrontací s rodičovskými požadavky také zjišťují, že svět nebude vždy jen podle jejich představ a že lidé v něm nejsou všichni stejní. Prarodiče také předávají svým vyprávěním dětem historii rodiny, ale i širší kulturní souvislosti. Jejich čas plyne jinak než ten rodičovský a mají i jiné pořadí hodnot. To všechno naše děti obohacuje a proto je dobré řešit dospělé spory dospěle a dětem a babičkám umožnit svobodně trávit společný čas. Jednoznačně nejhorší řešení konfliktů je trestat jednu či druhou stranu odnímáním náklonnosti a kontaktů: „Už nikdy nepojedeš k babičce!“ Nebo podobně chytře a citlivě: „Už nikdy neuvidíš vnuka!“

Buďme rádi, že je máme.

Když budete uvedená preventivní opatření respektovat, je velmi pravděpodobné, že si budete přítomnost vlastních i partnerových rodičů užívat. Zároveň by vám mělo být jasné, že nastavení hranic není nic nelidského ani krutého, ale naopak ochraňuje obě strany před zbytečnými třecími plochami. Mějte na paměti, že drtivá většina problémů pramení z toho, že lidé spolu nemluví. Anebo když už mluví, říkají věci jinak, než jak je myslí. Když tchýně na adresu vašeho dítěte pronese: „Co to má zase ten chudáček na sobě?“, může tím stejně dobře myslet: „Venku je zima a já mám strach, aby se nenachladil, myslíš, že je dost oblečený?“ Tyto zdánlivě jednoduché a přímočaré věty patří k vysoké škole mezilidské komunikace. Buďte laskaví, velkorysí a milující. Pánbůh vám to vrátí na dětech, až se vy sami stanete tchýněmi a tchány.