„Poznejte nejprve své potřeby, abyste chápali potřeby ostatních.“

Paní doktorko, co v současné době lidi trápí nejvíc?
Podle mých zkušeností jde hlavně o pocity nespokojenosti a jakési existenciální úzkosti. O vnitřní souboj s vlastní nedostatečností obstát v nárocích, které na nás má současný život. Nejnáročnější jsou ale určitě nesoulady a rozpady nejbližších vztahů, které berou i ten nejzákladnější pocit jistoty.

Proč tomu podle vás tak je?
Příčina je nejspíš v celkové společenské situaci, která negarantuje už ani ty jistoty, o které se lidé dříve mohli opřít při nejmenším v přehledných meznících běžného života od křtu přes svatbu po pohřeb. A jistě jde také o současný způsob dětství, které z vývojového hlediska předurčuje mnohé výhybky pro náš dospělý život. Co se kvality a hloubky našich vztahů týká, ta je ovlivněna vztahem, který jako děti navážeme s našimi prvními pečovateli, hlavně s maminkou. Jenže už tenhle první vztah dnes často trpí. Není čas a klid.

Ztrácíme iluzi, že aspoň rodina může být přístavem v nevyzpytatelném světě?
Málokdo se cítí a umí být součástí nějakého společenství, spíše se považuje za solitera sledujícího vlastní cíle. To se týká i rodinného života, stačí, když se podíváte na současné sociologicky potvrzené trendy: četné páry už předem nečekají trvalost svého vztahu, stoupá oblíbenost soužití mimo manželství, banalizujeme nevěru, sexualitu mnozí odpojili od rodičovství, muži a ženy se přetahují o své role. Z pozornosti vypadávají jak potřeby dětí, tak nutná dávka energie, kterou je třeba dát péči o domov, chcete-li, abyste v něm onen příslovečný přístav dlouhodobě skutečně našla.

Co tedy potřebujeme k tomu, aby nám to v blízkých vztazích klapalo?
Pro funkční vztahy se potřebujeme umět vcítit do potřeb druhých lidí. Jenže ještě před tím potřebujeme poznat svoje vlastní. Stejně jako svoje hranice. Potřebujeme si své potřeby a hranice umět obhájit a ochránit, a totéž umožnit druhým. Pokud jsme se to v dětství nenaučili, může nám to pomoci dohnat právě vhodné poradenství nebo psychoterapie.

Jaký je vlastně rozdíl mezi terapií a poradenstvím?
To není snadná otázka a v odpovědi na ni nemají jasno ani odborníci. Poradenství je spíše krátkodobější pomoc psychicky jinak zdravým lidem, zaměřená na konkrétní problém. Psychoterapie naproti tomu směřuje k léčbě, a zaměřuje se na dlouhodobější proces změny, po které klient touží v souvislosti s nějakým svým výraznějším psychickým hendikepem, včetně duševní poruchy. Poradenství bývá prakticky zaměřené, je volnější ve své formě, klient si často sám říká, co potřebuje a co chce řešit. Terapie mívá přísněji daná pravidla, obvykle usiluje o proměnu klientovy osobnosti. Na psychoterapeuty jsou kladeny vyšší požadavky z hlediska vzdělání, supervizí, etického kodexu atd.

Hranice mezi poradenstvím a terapií je ale velmi tenká a prostupná a v ČR tohle nemáme příliš ošetřeno. Na poradenství se u nás nahlíží jako na způsob podnikání, které může poskytovat vlastně každý, kdo si vyřídí patřičný živnostenský list, takže se sem schovají poradci všeho druhu. Rozhodně je na místě obezřetnost, než se rozhodneme, s kým své niterné problémy budeme řešit.

Podle čeho vlastně poznám, že potřebuju vyhledat pomoc? Existují nějaké varovné signály?
Existují a týkají se různých oblastí. Může jít o dlouhodobý problém, nebo o něco náhlého, akutního. K dlouhodobým patří třeba přemíra špatné nálady nebo přetrvávající zvýšená míra úzkosti. Silně snížené sebevědomí. Nerovnováha v rozložení práce a volného času. Rozhozená životospráva. K nejčastějším potížím, které klienti někdy překvapivě vnímají jako akutní, přestože z mého pohledu se na ně dlouho zakládalo, patří nevěry, přerušená komunikace a rozvody.

Převažují v návštěvách poraden a psychoterapeutických ordinací ženy nebo muži?
Rozdíl se oproti minulosti postupně dorovnává. Ženy jsou ale stále v přesile, např. mými klientkami jsou ze dvou třetin ženy.

Jak přesvědčit partnera, který do poradny nechce? Já myslím, že třeba svého partnera bych do podobného zařízení nedostala…
Podobné přesvědčování nemá smysl. Osobně ani nepřijímám klienty, které ke mně chce objednat někdo druhý – manželka, matka. To, že sám klient bere poradenství či terapii vážně, že na sobě on sám chce pracovat, je nejdůležitějším předpokladem úspěchu. Ono se ale ukazuje, že často stačí, když z páru přijde jen jeden. Tím, že aspoň jeden získá náhled na možné patologické vzorce chování, může dojít k podstatnému zlepšení. I hodně zaseknutý partner je schopen se pohnout, když jeho protějšek něco změní. Přestane např. vyčítat a stěžovat si (to se týká hlavně žen), nebo projeví pozornost a konečně nastaví ucho (týká se spíš mužů).

Kolik sezení potřebujete na to, abyste problém dané rodiny nebo jednotlivce pochopila?
To je různé. Někdy stačí i jen jedno, jindy to trvá, a to hlavně, když sám klient přesně neví, s čím přichází, a teprve mu pomáhám jeho problém pojmenovat a uchopit. Už třeba žije v důsledcích daného problému, ale příčiny mu nejsou známy. Přesný počet sezení není možné stanovit předem. Jde o živý proces, někdy se stane, že problém vyřešíme i dřív než sama čekám, jindy je třeba více trpělivosti. To, co o trvání setkávání rozhoduje, je nicméně spokojenost klienta. Jeho pocit, že setkávání jsou pro něj přínosná, že mu pomáhají.

Asi neexistují žádné universální rady – podle jakého klíče tedy radíte?
Na jednu stranu platí, že – jak už jsem řekla – každý potřebuje něco jiného. Na druhou jako by ale potřeby pro duševní zdraví a prosperitu byly obecné a pro všechny lidi obdobné. Podobně jako nám pro fyzické zdraví dělá dobře zdravá strava, dají se vystopovat okolnosti pro vztahový a duševní život, za kterých se nám daří lépe než za jiných.

Je oblast poradenství a psychoterapie je v naší zemi stále ještě stigmatizována, nebo už ji bereme více normálně, jako třeba v USA?
Je to různé. Někteří lidé dodnes přicházejí do ordinací málem potají a o návštěvě neřeknou ani svému partnerovi, jiní to berou obdobně, jako když jdou k zubaři – něco bolí a je třeba to řešit.

S poskytovateli poradenských a terapeutických služeb se ČR v posledním dvacetiletí roztrhl pytel. Jak se v nepřehledné nabídce vyznat? Podle čeho volit svého poradce či terapeuta a jak poznat kvalitního?
Především bych doporučila výběr neuspěchat, zvláště pokud uvažujeme o dlouhodobější práci. Běžná veřejnost, obávám se, v nabídce nemá příliš jasno a netuší na příklad, že existují desítky, ba stovky, metod a postupů, které bezprostředně určují, co se při setkáních klienta s odborníkem děje. Mnohost těchto možností je jistě daná právě i variabilitou lidských povah, každému vyhovuje něco jiného a každý něco jiného potřebuje. Je třeba opatřit si informace, klidně i absolvovat první sezení u více odborníků a zůstat pak u toho, z něhož mám dojem největší serióznosti a u něhož se cítím být v bezpečí. Kvalita vzájemného vztahu klienta a terapeuta je pro úspěch společné práce určující. Nebojme se zeptat, jak je daný odborník pro svou práci vyškolen, zjistěme si něco zásadách a výsledcích jeho práce. Nápomocné jsou jistě i zkušenosti jiných klientů. Mnoho lidí najde svého poradce nebo terapeuta, protože jim ho někdo doporučí.

Jak je to se současnými cenami těchto služeb?
Bezplatnou pomoc, resp. pomoc hrazenou pojišťovnami, lze najít v psychologických a psychiatrických ambulancích fungujících např. při poliklinikách. K dispozici jsou Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy, Pedagogicko – psychologické poradny či poradny v řadě neziskových organizací. Problém tu může být s delšími objednacími lhůtami nebo s délkou front v čekárně. Cena soukromých služeb se různí a její akceptování patří k podmínkám, na jaké klient přistupuje. Jak vím z praxe, cena za jedno sezení se např. v Praze pohybuje mezi 400 – 1200 korunami.

Máte odezvy od spokojených klientů, kterým jste skutečně pomohla?
Mám takové odezvy, jinak bych tuhle práci nedělala. Ale na to, čím a jak pomáhám, byste se musela zeptat jich. Nepěstuji pocit vlastních zásluh. Uzdravování lidské duše je mnohovrstvou záležitostí a zdroje pro obnovu máme všichni v sobě. Často si říkám, že vůbec nejdůležitější je upozornit klienty právě na to a pomoci jim, aby své zdroje poznali a lépe využili.

PhDr. Eva Labusová je publicistka a poradkyně pro rodičovství, výchovu a mezilidské vztahy s kanceláří v Praze 8 – Kobylisích.