Porod s respektem: do vody v belgickém Ostende

Pokud si tipujete, že toto není zážitek z české porodnice, tipujete správně. Kateřina Šorejsová, jež se rozhodla porodit svoji holčičku v malé porodnici v belgickém Ostende, nám v rozhovoru popsala podrobnosti související s porodní a poporodní péčí, která maximálně podporuje přirozený běh věcí, a to s absolutním respektem k matce a dítěti.

Upozornila také na to, že porod v zemích Evropské unie pro nás není nedostupnou službou, která by zruinovala rodinný rozpočet. Předem si v porodnici v Ostende ověřila, že požadují pouze doložení Evropského průkazu zdravotního pojištění, sama pak platila jen některé náklady a částku za pobyt a stravu. Prakticky tak Kateřinu třídenní pobyt v belgické porodnici přišel na 230 euro.

První porod – Fakultní nemocnice Bulovka

Kateřina bydlí v pražském Podolí, dokonce pouhých pět minut chůze na dosah jedné z našich nejuznávanějších českých porodnic – Ústavu pro péči o matku a dítě. Své první dítě přesto porodila ve vzdálenější porodnici na Bulovce.

Během prvního těhotenství, před sedmi lety, se Kateřina – navyklá díky divadelní průpravě u Jaroslava Duška zkoumat věci do podstaty – dle svých slov „začala zajímat o porod z toho pohledu, co je normální, co je přirozené, co to vlastně je za zážitek, za zkušenost“. Prošla fází, kdy chtěla rodit doma, zjišťovala si všechny možné věci související s příchodem dítěte na svět, vypracovala si porodní plán. „Nakonec jsem se rozhodla, že budu rodit v porodnici, ovšem s tím, že zůstanu při porodu doma, co nejdéle to půjde,“ vypráví.

Samotný porod pro ni znamenal takřka euforický, zásadní životní zážitek. Jejími slovy: „Byl nádhernej.“

Jako naprosto tragický však vnímala pobyt na oddělení šestinedělí, kde řešila vyčerpávající situace související s odnášením jejího novorozeného syna, jenž musel dostávat antibiotika. „Ztropila jsem hysterickou scénu, že chci být všude, kde je on. Bylo to hrozné… Tohle už jsem nechtěla nikdy zažít.“

V následujících letech při své profesi herečky a tanečnice začala také cvičit s těhotnými a maminkami po porodu a chodit k porodům jako dula, tím se poměrně dobře zorientovala v prostředí pražských porodnic.

V rámci Týdne respektu k porodu v roce 2008 pak zhlédla dokument o porodech do vody, který umožňují v porodnici v belgickém přímořském městě Ostende. „To ve mně hodně zůstalo,“ líčí Kateřina své první „setkání“ s porodnicí, ve které se o tři roky později narodí její druhé dítě, holčička Olívia. Tehdy ji však nic takového ani ve snu nenapadlo.

Cesta do Ostende

„Jednou u nás byl na návštěvě kamarád mého muže se svou ženou, kteří žijí v Bruselu. Ona je doktorka, která kontroluje v belgických nemocnicích chování personálu k pacientům. Ptala jsem se jí, jestli ví o tom, že u nich mají výbornou porodnici, jen necelých sto kilometrů od Bruselu. Domluvily jsme se, že bych se přijela podívat. Když jsem otěhotněla, říkala jsem si, že to musím stihnout, ještě než porodím.“ Kateřina tehdy hodně zvažovala porod doma, u kterého chtěla mít porodní asistentku Ivanu Königsmarkovou. Ukázalo se však, že v období termínu jejího porodu bude Ivana mimo Prahu.

Nakonec se Kateřina vydala na výlet do Belgie s kamarádkou letos na jaře a navštívila i porodnici v Ostende. Jak to tam vypadalo? „Je to normální, menší městská nemocnice, jako u nás třeba Neratovice nebo Bulovka, kde mají pokoj s bazénem a vanou, pokoj s vanou, normální porodní sál a operační sál a pak pokoje pro ubytování matek.

Pan doktor Ponette, který tuto porodnici vybudoval, říká, že se snaží ženám vracet jejich schopnost rodit samy a podporuje je v přirozeném porodu. A tak zkoumal, co jim může nejvíc pomoct, a zjistil, že právě voda je hodně fajn – a proto tu mají kromě vany také bazén, protože je zároveň s vodou pro postup porodu důležité, aby žena mohla být ve vertikální poloze, tedy vestoje. Není to ale nutnost, samozřejmě žena rodit do vody nemusí.“

Při návštěvě se dozvěděla, že v porodnici v Ostende nejsou žádné ženské nebo dětské sestry, o rodičky a ženy po porodu tu pečují výhradně porodní asistentky.

„Doktoři tam jsou taky, ale schovaní – jak porodník, tak i dětský pediatr. Pan doktor přijde, ale když vy máte čas. Neexistuje tam takové to „vizitáááá, roztáhnout nohy!“, čili sundat vložku, rozbalit dítě a čekat půl hodiny, než přijde doktor, protože se zrovna někde zdržel. A je tam obrovský respekt k tomu, že dítě a matka jsou jeden celek, opravdu neskutečný respekt. Oproti podmínkám tady je to „nebe a dudy“. Dali mi informace, kdybych se tam rozhodla rodit, a ptali se mě, jakého doktora bych chtěla. Říkala jsem, že pana doktora Ponetta… To nic nestojí, žádné peníze navíc – když chcete rodit s ním, tak on přijde.“

Kateřina se druhý den s MUDr. Ponettem setkala: „Můj primární zájem byl pozvat pana doktora opět k nám, do České republiky, a eventuálně ho požádat o pomoc supervizora při budování takového porodního centra, aby tu přednášel, což už je dobře nakročeno. A jen na okraj jsem se zeptala, jestli bych tam mohla rodit…“

Zpět do české reality

Když se Kateřina vrátila domů, vzpomínka na malou belgickou porodnici jí přišla jako sen. „Najednou jsem z toho tady měla hrůzu… A říkala jsem si: Proč ta porodnice není tady? To snad pojedu rodit do Belgie? Jsem blázen? To nejde, kolik by to stálo… Věděla jsem, že u nás je to všude tak, že aspoň na chvíli vám dítě po porodu odnesou a že budete muset doktorům říkat: Ještě ho nechci vzít. Uvědomovala jsem si jasně, že nechci bojovat o to, na co mám naprosté právo.“

Rozhodla se tedy zavolat do Ostende a zjistit, jaké by byly finanční náklady. „Ptali se mě, jestli mám kartu evropského zdravotního pojištění. Vyhrábla jsem ji z peněženky a ptala se: Jak vypadá, je modrá? A jsou na ní hvězdičky Tak tu mám! Odpověď byla: Tak v tom případě jste jako belgický občan, hradíte si samozřejmě ubytování a stravu. Za pětidenní pobyt na dvoulůžkovém pokoji to vychází na 280 až 300 euro a k tomu se připočítá ještě platba za nějaká ošetření.“

Kateřina tomu nejprve nedokázala uvěřit, ale když si ověřila, že to tak skutečně je, bylo rozhodnuto. „Můj muž Martin si myslel, že jsem se zbláznila, mně se to ale najednou všechno sešlo. Pro mě to bylo důležité osobně. Můj profesní zájem byl vidět, jak funguje takováto porodnice, a teď to možná to bude znít jako nějaké čáry máry, ale já jsem věděla, že pro Olívii je nějak důležité, aby se narodila tam…“

Druhý porod – porodnice v Ostende

Kateřina se do Belgie vydala deset dnů před porodem, autem, se dvěma kamarádkami jako doprovodem a s šestiletým synem. V Ostende si předem zamluvila pronájem apartmánu. Ještě před porodem se několikrát byla podívat v porodnici, chodila na procházky k moři, jezdila na výlety.

V den, kdy za ní do Ostende dorazil manžel Martin, se spustil porod. „Věděla jsem, že čekáme na Martina… Chvíli to probíhalo doma, ani tam jsem nechtěla trávit dlouhou dobu v porodnici, já ty první hodiny prostě potřebuju být sama, aby mi do toho nikdo nemluvil,“ vysvětluje Kateřina.

Druhý porod byl rychlejší než první. „Když jsem přijela do porodnice, tak už jsem nemohla stát na nohách, na kontrakce jsem musela už být na čtyřech, při zemi. Stála tam porodní asistentka a jen se v klidu usmívala. Pak mě vyšetřila, řekla, že už je to na sedm centimetrů, trvalo to ale ještě 2,5 hodiny. Takže jsem šla do vany, protože mi řekli, že do bazénu mě nepustí, že už jsem moc otevřená. A já hned: Ježišmarjá, to nejde, já to chci vyzkoušet! Později mi pan doktor pustil plodovou vodu, protože jí bylo hodně a Olivka kvůli tomu měla hlavu dost vysoko. Pak mi řekl, že mám být vertikálně – tak jsem požádala, že chci do bazénu. Bylo strašně fajn, jak je ta voda teplá a šplouchá tam, hrozně uklidňující, příjemné. Toho jsem si vlastně všimla hned po příchodu do pokoje, když se mě zeptali, jestli chci pustit nějakou hudbu. A já jsem najednou věděla, že pro mě je naprosto dostačující všudypřítomný zvuk vody. Ještě bych to vylepšila o vodopád, protože sprcha tam byla krátká a vysoko přimontovaná. To by byla nádhera, kdyby ještě dopadala voda shora…

Na druhou dobu porodní jsem šla do vany. A pamatuju si takové drobnosti, třeba když už šla Oliva ven: ´Káťo, ukaž nám svoje dítě, my jsme na něj hrozně zvědaví.´ To je věta porodníka… Dostala jsem jednu malinkatou injekci oxytocinu, úplně v poslední chvíli, než jsem ji vytlačila, abych se probrala – byla jsem už hodně unavená, protože jsem byla 24 hodin na nohách. Pan doktor se samozřejmě zeptal, jestli to může udělat, stejně jako u plodové vody.

A nastal krásný moment: když už Oliva měla hlavu venku, tak pan doktor jí nechal čas. Prostě jsme jenom čekali, než byla další kontrakce, aby se narodila ramínka. Možná tři čtyři minuty… Sama začala lézt ven. V tuhle chvíli byl obrovský klid, kdy on říkal: klid, tiše, počkáme, nic nedělej… Pomáhal mi, třeba chránil rukou hráz, ona se pak sama rozhodla, kdy vyleze ven. Když se narodila, byla ohromně v klidu. To považuju za strašně důležité. Ona je stále naprosto v klidu, nemá pocit, že na ni kdokoli spěchá…“

Po porodu

Od chvíle, kdy se malá Olívia narodila, měla ji Kateřina stále u sebe. „Jen na pár vteřin ji ještě ve vodě pan doktor prohmatal, ani minuta to nebyla, a i tak jsem to cítila jako moc, i to bych nechtěla, ale holt se to musí.“ Od té doby dítě nikdo jiný do ruky nevzal. Porodní asistentky pomohly Kateřině s dítětem v náručí z vody na lůžko, kde porodila placentu. Přinesly jí okamžitě nahřáté ručníky, kterými přikryly Olívii položenou na maminčině těle. Když ručníky vychladly, donesly další. Později Kateřině pomohly na pokoj. „Všechno tohle fungovalo samozřejmě, a funguje to třicet let. A je to normální porodnice. Tady nám tvrdí, že to nejde. Proč?“

Na pokoj za Kateřinou přišel několik hodin po porodu pediatr, aby malé Olívii zkontroloval fontanelu a srdíčko – aniž by malou, která ležela na mamince, vzal do rukou.

A jak probíhala poporodní péče? „Jako úžasná mi přišla péče porodních asistentek, které vás chodí omývat. Přijdou třikrát denně, dají pod vás bažanta, omyjí vás roztokem, zároveň s tím zkontrolují případná porodní poranění. Ale můžete to odmítnout samozřejmě, když by vám to mělo být nepříjemné. Taky jsme léčili žloutenku, která byla nějaká malinká, ale oni tam na to hodně dbají. Přivezli takový bunkr s modrým světýlkem – tam by nikoho nenapadlo dítě odnést do nějakého pokoje s modrým světlem, kam rodiče nesmějí – s tím, že ji do toho položíme, zakryjí se jí očička, já to jenom přivřu a ono to na ni bude svítit jako solárium. A že to bude vedle mojí postele. Já na to, že to nechci. A oni: v pořádku, moment. Odvezli „bunkr“, přinesli malinkou svítící matraci zapojenou v přístroji, kterou jsem jí strčila pod košilku, a takhle jsme léčili její žloutenku při tom, že ležela se mnou v posteli.

Podstatné je, že na cokoli se vás slušně zeptají a dají vám vybrat, protože vás respektují jako svéprávnou bytost, neberou vás jako někoho, kdo neumí rozhodnout o svém dítěti.“

Svobodné rozhodnutí

Kateřina k tomu na závěr dodává: „Někteří lidi mi tady říkali: Co blbneš? Vždyť o nic nejde, vždyť porod, to je jen pár hodin. Je to jejich věc. Mně o něco jde v tu chvíli. Čas je relativní, podle mě jsou to zásadní hodiny, při porodu běží čas úplně jinak a i malá drobnost, která se můžete stát během jedné vteřiny, ve vás může vyvolat trauma na celý život. Já jsem se jen pokusila udělat to nejlepší pro své dítě a pro sebe a jsem nesmírně vděčná za to, že to takhle vyšlo. Dalo mi to ohromný pocit svobody.“

Finanční náklady – jako jedna rodinná dovolená

Ubytování v apartmánu, který měla Kateřina pronajatý na 13 dnů, vyšlo na necelých 20 tisíc. Jídlo je v Belgii zhruba stejně drahé jako tady. Celý porod v porodnici (tedy 3denní pobyt v porodnici a nějaká ošetření nehrazená zdravotní pojišťovnou, jako například návštěva fyzioterapeutky na pokoji) vyšel na 230 euro. Zbývá připočítat ještě náklady na cestu (benzín). Celková suma za porod v Belgii tedy vychází na 35–40 tisíc Kč, což je vlastně účet jako za jednu dovolenou pro tříčlennou rodinu.