Pes nebo dog? Obojí

Zdálo by se, že na Aniččině straně jsou všechna plus. Učí se najednou dva rodné jazyky, které co nevidět bude i ovládat, což nám mimo jiné ušetří nemalé částky za hodiny anglického jazyka, kterých se dnes účastní i nemluvňata. Proč by zkrátka chodila na hodiny angličtiny, když se anglicky učí doma a navíc několik měsíců v roce tráví v domovské zemi svého otce.

„Angličtinu máme naštěstí vyřešenou,“ pochvaluji si před kamarádkami, které posílají své děti do bilingválních školek a za školné dávají i několik desetitisíců měsíčně. Po této stránce si tento „přirozený“ bilingvismus pochvaluji, zkrátka jí to jde dobře, a to mnohem rychleji než mě svého času na hodinách angličtiny. Odborníci dokonce tvrdí, že nejlépe jazyk vnímají děti do dvou let věku, kdy se také velmi rychle učí novým slovům. „Bilingválně vychovávané děti si osvojují druhý jazyk jakoby mimochodem a mnohem efektivněji a dokonaleji, než je to možné později ve škole. Navíc jsou obecně charakterizovány jako jazykově pohotovější, tolerantnější vůči jiným kulturám a celkově flexibilnější a přizpůsobivější,“ říká poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a mezilidských vztahů Eva Labusová.

Záměrně jsem ovšem zmínila pojem „přirozený“ bilingvismus. On totiž ještě existuje pojem „nepřirozený“, tedy nucený. Znám několik rodičů, Čechů jako poleno, kteří se také snaží své dítě vychovávat bilingvně. Tím si nejsem plně jista a můj osobní názor je takový, že školácká angličtina tatínka s evidentně českým přízvukem a chybami dítěti spíše ublíží. V tomto případě bych jazykové vzdělávání dítěte raději nechala na odbornících a doma na dítě mluvila zásadně česky.

Lépe anglicky než česky

Nic ovšem není zadarmo a ani bilingvismus, byť ten „přirozený“, není výjimkou. Ne vždy to zkrátka jde jako po másle. Hned od začátku mi například bylo vštěpováno, že výchova takovýchto dětí musí mít přísný řád a pravidla. „Každý na dítě například musí důsledně hovořit vlastní mateřštinou tak, aby dokázalo logicky přecházet od českého povídání s maminkou k anglickému vyprávění s tatínkem,“ pokračuje Eva Labusová. „A připraví se na to tak, že zpočátku bude slovíčka míchat, vytvářet anglicko-české věty a v některém z jazyků třeba více chybovat.“ Tak v tom svou dcerku, která dnes mluví lépe anglicky než česky, poznávám. Půlka věty v češtině, půlka v angličtině, žádné skloňování ani pády, což je jakousi odvrácenou stranou bilingvismu. Děti vstřebávají dvojnásobné množství informací, pejsek pro ně není jen pejskem, ale i anglickým termínem „dog“, a tudíž jim to trvá dvojnásobně dlouhou dobu.

Dnes je Aničce 6 let, za pár měsíců půjde do školy a my češtinu pečlivě pilujeme. Docházíme na hodiny logopedie a před spaním pilujeme větičky typu „kočka leží pod autem, na autě, holka hraje na piano, kluk ležel v trávě“ atd., které jejím nebilingválním vrstevníkům nedělají problémy. Hlavní zásadou je, jak mi bylo kladeno na srdce, netlačit na pilu, ale zase nenechávat to být. Dítěti se věnovat, hodně mu číst a opravovat všechny chyby, kterých se i v běžné mluvě dopustí.

Kočárek budeme „pušovat“

Skloňování a pády však nejsou jediným problémem, se kterým se potýkáme. Dcerka si mnohdy neuvědomuje, co vyřkne česky a co anglicky, což v praxi znamená, že i do české věty se jí tu a tam připlete anglické slovíčko (nedávno ještě říkala půlku věty či dokonce půlku slova česky a půlku anglicky). Místo slova tlačit například s oblibou používala česko-anglický termín „pušovat“ (od anglického termínu push, tj. tlačit). V žádném případě nechci rodiče malých bilingválních dětí strašit, je ale dobré, aby s těmito negativy počítali a byli na ně připraveni. Za námahu to určitě stojí, za pár let bude dítě plynně mluvit dvěma jazyky.

Jedna osoba – jeden jazyk

Potud mé osobní zkušenosti, nechme ale hovořit odborníka. Zajímá mě, jestli existují některá pravidla, která paralelní osvojování jazyků ulehčují. Podle Evy Labusové první zásadou je dodržení principu „jedna osoba – jeden jazyk“.

„Aby se dítě lépe orientovalo a aby jazyky vzájemně nezaměňovalo, měl by s ním každý z rodičů důsledně hovořit jen jedním jazykem, a to tím svým, v němž byl sám vychován. Děti pochopí, že matka mluví jinak než otec, a budou odpovídat jazykem, v němž budou osloveny,“ říká odbornice. To mi bylo kladeno na srdce, že já na ni musím mluvit jedině česky, aby si mimo jiné neosvojila špatnou výslovnost s českým přízvukem. Tento princip striktně dodržuji, ačkoli dcera samozřejmě slyší, když mluvím anglicky na jejího tatínka.

Jak tomu ale má být v rodinách, kde oba rodiče ovládají oba jazyky? Eva Labusová vysvětluje: „Potom by se měli dohodnout na tzv. rodinném jazyku, tj. jazyku, kterým se bude hovořit u stolu nebo při společné hře, tedy v situacích, kdy by měli rozumět všichni zúčastnění a nikdo by neměl zůstat vyloučen. Prof. Dr. Jürgen Meisel z Univerzity v Hamburku radí, aby se rodina pokud možno rozhodla pro ten jazyk, kterým nehovoří ostatní okolí. Děti pak budou jeden jazyk pěstovat doma a druhý například se svými vrstevníky ve školce či škole.“

Časová vyváženost

Důležitá je podle Evy Labusové i tzv. časová vyváženost. „Má-li dítě ovládnout dva jazyky zároveň, musí je oba slyšet a používat zhruba ve stejné míře,“ upozorňuje. „Pokud má např. řeckou matku, která je s ním celé dny doma a hovoří s ním řecky, zatímco svého německého otce vidí jen o víkendu, musí otcův jazyk pěstovat i v týdnu, a to např. se svými vrstevníky v dětském koutku. Složitější situace nastává, pokud si má dítě osvojit například jazyk otce, kterého vidí málo, a navíc žije v prostředí, kde nemá možnost tento jazyk pěstovat. V takovém případě je zapotřebí vymyslet jiné možnosti, např. osvojování druhého jazyka prostřednictvím písní či předčítáním pohádek.“

Negativa bilingvismu

O negativním vlivu bilingvismu se mluví zejména v souvislosti s psychickým vývojem dětí, které jsou od raného dětství okolnostmi přinuceny jazykově štěpit svoji mysl. Může se stát, že nakonec ani v jednom jazyce řádně nezakoření, což v budoucnu poznamená nejen způsob jejich myšlení a vyjadřování, nýbrž i samotnou podstatu jejich osobnosti, tedy vlastní identitu.

Lze říci, že pro děti není problém vyrůstat v bilingválním prostředí. Pokud se však rodiče pro dvojjazyčnou výchovu rozhodnou, musí zůstat důslední, jinak vzniknou potíže. „Pro malé dítě tvoří konkrétní člověk nedělitelnou jednotu s konkrétním jazykem,“ říká prof. Meisel. „Dojde-li k porušení této jednoty, dítě to lehce zmátne. A velkou motivací je pochopitelně též živý příklad. Když dítě vidí, jaké výhody přináší bilingvismus do života rodičů, nejenže ho bude považovat za přirozený, nýbrž rádo ho přijme i do svého života.“

SHRNUTÍ

• Dodržujte princip jedna osoba – jeden jazyk. Jednotlivé jazyky by se měly důsledně spojovat s konkrétními osobami, aby děti byly zvyklé oba jazyky trvale používat. Jinak „druhému“ jazyku rychle odvyknou.
• Na dítě vždy mluvte jen svou mateřštinou.
• Dbejte na časovou vyváženost, dítě musí oba jazyky používat ve stejné míře.
• Dítě správně motivujte a ukažte mu, že znalost dvou jazyků je velmi prospěšná.
• Nemá vůbec žádný smysl opakovat dětem stále dokola, jak nutné a užitečné je ovládnutí „druhého“ jazyka, proti takovým argumentům bývají děti přinejmenším imunní.