Otěhotnění může bránit psychický blok

Když se pár pokouší o miminko, po jaké době by měl být znepokojen, že se to nedaří?
Po roce. Pokud má pár pravidelný pohlavní styk, tedy dvakrát, třikrát v týdnu bez použití ochrany.

V této první chvíli jim může pomoci každý obvodní gynekolog?
Když chtějí navštívit odborníka na léčbu poruch neplodnosti, mohou přijít rovnou, zcela bez jakéhokoliv doporučení. Všechna potřebná vyšetření se udělají na místě.

Podle čeho se v dnešní pestré nabídce těchto zařízení mohou pacienti orientovat?
Tady žádné doporučení neexistuje. V republice je asi 29 center, z toho je 5 státních. Je to zcela na rozhodnutí pacientů.

Píšou nám ženy, které po druhé neúspěšné asistované reprodukci uvažují o změně zařízení. Lze to doporučit?
To je zcela typické, že se pacientky po prvním nezdařeném IVF snaží najít jiné pracoviště. Není to však úplně správné, protože je vždy čeká to samé: kompletní vyšetření, pohovor, anamnéza. A lékař, který je vidí poprvé, dělá totéž, co už ten předchozí udělal. Ten už má určitý obrázek, proč třeba nedošlo k úspěšnému otěhotnění, a může se určitých chyb vyvarovat. A protože není velká pravděpodobnost, že by si lékaři z jiných center sdělovali své poznatky, je tu veliké riziko, že další lékař udělá stejnou chybu, než dojde ke stejnému závěru, k jakému došel již ten předcházející.

Co doporučujete?
Aby byli partneři trpěliví a zůstali v jednom centru, protože každá léčba, byť negativní, nějaký výsledek přináší a může lékaři pomoci, aby následující péče byla konečně úspěšná. Migrace, zejména u partnerů, kteří mají problémy s poruchou plodnosti, je velmi nešťastná.

Nejčastěji slýcháme: jsme v pořádku, ale nejde to. Co lze v takové situaci dělat?
Asi v 5 % případů příčinu poruchy plodnosti nezjistíme. Tu pak řešíme třeba právě asistovanou reprodukcí.

Může mít vliv na snížení plodnosti dlouhodobé užívání hormonální antikoncepce, která mnohdy oslabí projevy samotné menstruace?
Nemyslím. Na druhé straně může používání hormonální antikoncepce zakrývat určité hormonální poruchy, které už měla žena před jejím užíváním a které mohou zapříčinit, že neotěhotněla – například zvýšenou produkci hormonu prolaktinu (hyperprolaktinemii). Hladina tohoto hormonu se v krvi žen v průběhu těhotenství a při kojení fyziologicky zvyšuje. Za vyšší hladinu prolaktinu v krvi však může také adenom, což je drobounký nezhoubný nádor podvěsku mozkového, nebo i nadměrný stres pacientky. Při hyperprolaktinemii nedochází u ženy k ovulaci a tento stav může být po delší době dokonce nevratný. Někdy musí být dost komplikované najít skutečnou příčinu neplodnosti. Zde je velmi důležitá komplexnost péče. Lékař, který léčí poruchu plodnosti, musí zároveň spolupracovat s celou řadou dalších odborníků včetně psychologa. Pak se může vytvořit správná diagnóza.

Není návštěva psychologa pro pár to nejtěžší?
Většinou ano, ale návštěva psychologa velice usnadní spolupráci mezi mnou jako odborníkem na poruchy plodnosti a partnerským párem. Dost často mají partneři jasnou představu, jak by měl jejich život vypadat, kde mají i přesně zaškatulkováno, že teď budou mít dítě. A v okamžiku, kdy tato jistota, jakýsi další kamínek v mozaice jejich života, který mají pevně v rukou, je otřesena, nastává veliký problém. Vzniká psychická nadstavba, hlavně u žen, u kterých vyvolává pocit selhání, na nějž nejsou připravené. A odborník – gynekolog nemá nikdy tolik času, aby se k tomuto „jádru pudla“ vůbec mohl dostat.

Ženy si to samy nepřiznají?
Většina mých pacientek má představu, že žádný psychický blok u nich není, že existuje nějaký problém, který je potřeba odstranit, a to pokud možno jednoduše. A když ne jednoduše, tak asistovanou reprodukcí. Ale ani to se nemusí dařit, právě pro ten psychický blok, který si vůbec nepřipouštějí.

A jejich partneři?
Velmi ráda pracuji s celým párem, protože právě muži jsou určitým katalyzátorem. Jsou trpělivější, líp se s nimi komunikuje, netlačí na pilu a snaží se dodržovat má doporučení. V rámci urychlení se však proces „léčby“ dnes velice zkracuje. Namísto komplikovaně stanovené diagnózy – co nejdříve umělé oplodnění. Asistovaná reprodukce je vlastně velmi jednoduchá. Určitě jednodušší než dlouze přemýšlet, jak léčit konzervativně. Šance na početí je při IVF v současnosti 30–40 %. Já však preferuji konzervativní léčbu, protože asistovanou reprodukci vidím jako vrchol kopce, nad nímž už toho moc není. Snažím se proto nejdříve najít příčinu, a pokud je to možné, ji odstranit. Je to stejné „zjednodušení“ jako císařský řez. Žena ví, kdy porodí, nemusí se bát porodních bolestí. To je také velký omyl. Samozřejmě jsou důvody, kdy je císařský řez nezbytný. Na druhé straně přináší jako každá operace rizika, která začínají anestezií a končí celoživotními problémy se srůsty.

Co považujete u umělého oplodnění za největší riziko?
Nejrizikovější jsou dvě věci – vícečetné těhotenství a ovariální hyperstimulační syndrom. Tím, že dnes už vpravujeme do dělohy maximálně dvě embrya, snižujeme první riziko vícečetného těhotenství na dvojčetné, ale i dvojčetné těhotenství je rizikové, protože může končit potratem, předčasným porodem a v naprosté většině císařským řezem. Riziko hyperstimulačního syndromu způsobujeme tím, že podáváme ženě hormonální léčbu, abychom vyvolali růst a zrání většího počtu folikulů na vaječnících. Každá žena na hormonální léčbu však reaguje jinak. Některá dokonce tak, že jí vyroste třeba 40 foliků a víc. Po podání choriového gonadotropinu, který vyvolá ovulaci, pak může dojít k poruše propustnosti cév. Dochází k úniku séra do dutiny břišní a tím, že se zahušťuje krev, zatěžuje se funkce jater a ledvin a zahuštěná krev může vést i k tromboemboliím. Samozřejmě se snažíme těmto komplikacím předcházet.

Co byste vzkázala ženě, která nemůže otěhotnět?
Aby to nevzdávala. Musí bojovat a musí se snažit. Jsou případy, kdy žena otěhotní třeba po jedenáctém IVF. Je to hlavně v její síle, v rozhodnutí a v pocitu, že to prostě zvládne. A pak také aby věřila odborníkům, kteří jí pomáhají, a aby se snažila přenést část svých problémů na ně. Spolupráce a důvěra mezi lékařem a partnerským párem je strašně důležitá.