Osobnost, nebo rozmazlenec?

„Ta učitelka je příšerná, a vlastně celá ta školka je úděsná! A to už je, prosím pěkně, třetí školka, kterou musíme vyměnit. Našemu Maxíkovi naprosto nevyhovuje. A nemají tam ani žádné kroužky, žádný rozvoj zájmů, neučí se ani cizí jazyky! Nakonec budeme muset zkusit nějakou tu alternativní výuku. Naše dítě je prostě osobnost, s tím se nedá nic dělat!“

Maxík je génius

Smršť stížností a nářků ještě pokračovala, ale já už jsem ji příliš nevnímal. Snažil jsem si představit, jaká osobnost už dnes asi musí tříletý Maxík být. Na mysl se mi neodbytně vkrádala představa, jak ten milý chlapec modeluje z hlíny hrnek a ještě u toho plynně rozpráví s učitelkou anglicky. Prostě osobnosti potřebují individuální přístup.

Rodiče do školky?

„A já jsem taky osobnost?“ ptal se bezelstně náš malý, který celému rozhovoru shodou okolností naslouchal. „Líbí se ti ve školce?“ kontroval jsem otázkou a napětím, jaké se mi dostane odpovědi, jsem ani nedýchal. „Líbí,“ pravil vesele a mně se víc než ulevilo.
Vzápětí mi ale došlo, že málokdy mívá ve školce skutečně problém dítě. V drtivé většině jsou nespokojeni rodiče, kteří o svém potomkovi mají mylné či přehnané představy, nebo jsou neadekvátně ochranitelští. Mění-li rodiče během dvou měsíců třikrát školku, vsadím své nejlepší boty, že problém nebude ve školce, ale v nich.

Výjimečný potomek

Každý z nás považuje svého mrňouse za naprosto výjimečného, a je to tak v pořádku, nemůžeme však totéž požadovat po ostatních, protože to už v pořádku není. Matky „osobností“ to ale někdy nechápou a jsou upřímně pohoršeny, že „ta nemožná učitelka“ nevidí dítě přes stejně kouzelné brýle jako ona sama.

Kamarádi z písku

Pozoruji ty malé tvorečky, jak si hrají na našem pískovišti. Tu a tam se plácnou lopatkou po hlavě, tu a tam si něco dokonce navzájem půjčí. Neumí udělat hrnek z hlíny, ba dokonce neumí ani pořádnou bábovičku. Neumí ani slovo anglicky a paní učitelka k nim nemá žádný speciální přístup, někdy ji to baví, ale někdy se dokonce zbytečně zlobí nebo je unavená a má toho plné zuby. Osobně jsem přesvědčený, že to je zhruba všechno, co dítě v tomto věku od školky potřebuje – kolektiv stejně starých kamarádů, s nimiž se pomalu učí navazovat sociální vztahy, a také nějakého jiného dospělého, který je vedle rodičů další autoritou, má své chyby, ale navzdory nim dokáže stanovit ve výchově jasné mantinely.

Chudák Maxík

A malý Maxík? Možná bude umět modelovat hrnek a komentovat si to anglicky, ale spíš než osobností bude chudákem, který doplatí na chyby svých rodičů. Bude z něho zřejmě osobnost značně nevyrovnaná a zranitelná, protože mu budou chybět základní zdravé zkušenosti s naším světem. Je sice někdy krutý a nespravedlivý, ale při dobrých základech se v něm dá docela hezky žít.