Když jsem na něm byla já, trvalo celkově vše rok a půl, protože jsme přecházeli z jedné soukromé kliniky v Olomouci, kde jsme tvrdě platili i za pozdrav, do Fakultní nemocnice v Brně. Tak se to přestupem protáhlo.
Byla jsem z toho zoufalá, noci jsem nespala, pořád to byly samé injekce, prášky, hlídání dávkování, inseminace, řízený styk (ať se to zdá nemožné nebo ne, ten byl nejhorší ze všeho). Totálně se mi rozpadalo manželství, aspoň já jsem to tak cítila, protože jsem nedokázala myslet na nic jiného než na to, co mě čeká, kterou injekci si kdy píchout atd., a na to, proč se tonevede, kde je chyba, v kom je chyba atd.
Cesta to byla dlouhá, únavná, z hormonů (následně jsem byla na dlouhém protokolu) jsem hodně přibrala, mám asi třetinu vlasů, co jsem měla, nehty se mi zdevastovaly, spousta činností byla zakázaná… hrozné pro mě bylo měsíc a půl si 2x denně píchat injekce, psychicky se s tím srovnat, že musím. V práci mi s tím dělali potíže, i s absencemi při dojíždění do CARu v Brně, vyhrožovali vyhazovem atd., kolegové mi dávali velmisilně najevo, jak je obtěžuje, že tam nejsem a oni za mě musí suplovat!
ale!! jsem v 16. tt. s dvojčátky. Teď jen doufám, že vše dopadne dobře a že je zdravé donosím a porodím.
a ty řeči, že vám pořád někdo opakuje, že máte být v klidu, ty člověku jen ubližují, partner vás má obejmout, číst pohádky, řešit vše s vámi pořád dokola, pak to teprve pomůže. Dokonce jsem kvůli všemu musela navštívit psycholožku, která mě ještě víc rozhodila… a to věčné opakování: Buďte v klidu! Na nervozitu a strach nárok máte! jste to vy, v kom se doktoři hrabou, kdo vše musí podstoupit…
a všem přeju ať je čeká ta nejsladší odměna… my jsme zatím na dobré cestě.
