Ještě mi zbývají dva měsíce u mámy v bříšku. Už tu začíná být těsno, ale pořád se ještě můžu docela hýbat. Taky toho využívám a vždycky když slyším tátu, jak na mě přes mámino bříško volá Prcku, tak pěkně kopnu. Táta bude asi veselá kopa, protože vždy když na mě takhle mluví, tak se máma směje a slyším ji se smát i jindy, když jí táta něco povídá. Máma má moc příjemný smích a hezký hlas. Už se na ně na oba moc těším. Skoro bych zapomnělo, že tu máme zase nějaké změny. Dědečkovi se prý moc nelíbil ani Matěj, takže se rodičové dohodli, že si do toho nenechají mluvit a jelikož se jim líbilo obojí, tak budu Jan Matěj, pakliže budu chlapeček. Nevím ale, jestli mám chtít být holka. Kromě Sofie slýchám pro změnu zase Dominiku a Johanku. Je fakt, že už těch jmen není tolik, ale už by se táta s mámou měli opravdu dohodnout.
Ještě tři týdny a konečně uvidím mámu s tátou. Byli jsme opět u pana doktora, který se na mě chtěl zase podívat tou divnou vrnící věcičkou. V bříšku už není tolik místa, takže jsem se mu tentokrát neschovalo a tak mámě řekl to, co já vím už dávno, prý budu pravděpodobně holčička. Kdybych náhodou přece jenom bylo kluk, tak už je rozhodnuto, že se budu jmenovat Jan Matěj. Jenže nevím, jak se budu jmenovat, jestli budu holka, jestli to tedy panu doktorovi vyjde. Táta prý už jméno vybral, že se mu moc líbí jak mazlivě zní, když se vyslovuje. I máma prý nakonec souhlasila, jenže jak naschvál jsem zrovna spalo, takže nevím jak se budu jmenovat.
Dnes je 25.5.2010 a já se už od rána snažím dostat mámě z bříška. Kolem poledne zaslechnu, že přišel táta a snaží se mámu uklidnit, že je statečná, že to zvládne a že už to brzy bude. Lidičky, já se vážně snažím, protože se chci konečně dozvědět, jakže se to budu jmenovat, ale moc mi to nejde. Večer jen zaslechnu něco o císařském řezu kvůli nepostupujícímu porodu, pak cítím jak mě i s mámou někam vezou, slyším cizí lidi, ale tátu ne. Pak se mi začíná chtít spát a najednou je všude kolem mě oslepující světlo, zima a křik. To křičím já. Křičím, protože se cítím nepříjemně, hledám mámu a tátu a taky proto, že pořád nevím jak se jmenuji. Pak mě zase někam vezou a najednou mě ukazují nějakému pánovi. Poznávám ho po hlase, je to táta. Vypadá šťastně a něco mi povídá: „Vítej Vally.“ Mámu mi ukázali až druhý den, vypadala po narkóze unaveně, ale šťastně se usmívala, když mi říkala: „Ahoj Vallynko.“ Takže hurá, konečně vím, jak se jmenuji. Ráda vás poznávám, jsem Vally.
A jakže ten táta na Vally přišel? Díval se na seznam jmen na http://www.krestni-jmena.cz a našel jméno Triandafilia. Nikdo mu nechtěl věřit, že se takhle někdo jmenuje. Ale všiml si, že stránky obsahují i četnost jmen a tak zjistil, že tu Triandafilie jsou minimálně dvě. Pak se máma zeptala, jestli je tam i jméno, které ještě nemá nikdo. Táta jich tam pár našel a mezi nimi i mé jméno, které se mu moc a moc líbilo a protože ani máma nebyla proti, tak mi jej dali. Je sice pravda, že paní na matrice se mé jméno nelíbilo, protože ho neměla v chytré knížce, ale táta zatelefonoval paní Dr. Knappové. Jelikož jsem už byla na světě, tak si paní doktorka pospíšila a přes víkend vypracovala znalecký posudek na mé jméno. Takže mám i úředně potvrzeno, že jsem první Vally v České republice. (2. část)
