Včelko, to jsme byly fakt tak drsný? Já bych teda druhý (možná i třetí, kdyby byly peníze a zůstal současný franc. sociální systém) chtěla. Ale když se nepodaří, tak budu šťastná, že mám aspoň Maxíka, vždyť je spousta žen v mém věku, kterým se to prostě nepodařilo. Včera mi lektorka vyprávěla o své kamarádce (shodou okolností Češka), která podstoupila 8!!! umělých oplodnění, všechna ve Francii, až to poslední v ČR a to se podařilo, takže má měsíčního chlapečka. To musí být hrozné, takové snažení a pořád nic… :S Když se dívám na toho tvorečka, co mi chrní po kojení v náručí a blokuje mi levou ruku, takže musím datlovat jen pravou 🙂 , tak si říkám, jaké štěstí nás potkalo.
Po těhotenství se mi až tak moc nestýská, ale milovala jsem ultrazvuky a Maxíkovo lehoučké večerní pokopávání. Mně spíš chybí, že si s vámi nemůžu jít někam sednout na čaj nebo kafe, moc ráda bych vás poznala osobně. Tak snad až budete projíždět Provence, tak se tu zastavíte na občerstvení 🙂 Já moc opravdových kamarádek nemám a tady ve Francii žádnou, s vámi je mi opravdu fajn.
Misho, proč nepůjdete na to vítání občánků? Já bych šla hned, ale tady nic takového není. Jen Maxíka otiskli v půlročníku naší vesnice (za toho půl roku asi 10 dětí, na to, že je tu přes 1000 obyv. a to hlavně důchodci, je to docela dost) a po porodu jsme dostali blahopřání od starosty.
Bondi, Lenka už tu psala, že malá je Ella, tak abys to nenapsala podle Mishy.
